„Během prosince jsem si stačila vydělat de facto jen na dlužné sociální a zdravotní pojištění za měsíce říjen a listopad. Lepila jsem díry, jak se říká,“ zoufá si kadeřnice Věra Dědková. I ona čelí vládním restrikcím. Opět musela na dveře kadeřnictví pověsit ceduli s nápisem zavřeno. A kdy se bude moci k práci vrátit neví. Stejně jako tisíce dalších živnostníků.

„Co mám dělat? Nejsem nejmladší a neumím pořádně nic jiného. Jít do fabriky? Ani tam to není růžové,“ pokračuje smutně Dědková.

Navíc má v kadeřnictví investované nemalé peníze.

„Veškeré mé úspory jsou pryč. Malí živnostníci nemohou současnou situaci zvládat,“ hodnotí Dědková.

Stejně jako většina ostatních služeb mohla za zpřísněných podmínek otevřít v prvních třech týdnech v prosinci. Během těch dnů pracovala co jen to šlo. Domů odcházela za tmy. Pokud zákaznicím nevadil i večerní termín, dostávali objednávky i mimo běžnou otevírací dobu.

„A klientky volají i teď. Některé starší klientky jsou zvyklé chodit třeba každý týden na mytí vlasů, protože mají bolavé ruce,“ vysvětluje Dědková, která už přijímala objednávky na leden.

A kompenzace ušlý zisk nepokrývají..„Teď už budeme dostávat jen 400 korun na den. Ale my musíme platit vše v plné výši – odvody, důchodové pojištění, nájem v práci, nájem doma. Začíná to být šílené,“ kroutí hlavou Dědková.

MÁLO ČASU, MOC PRÁCE

Na nízké kompenzace si stěžuje také Tomáš Franta z barber shopu. Provozovny má společnost v Uherském Brodě, Kyjově a Otrokovicích.

„Musíme platit nájmy, paušály na internet, telefon, zálohy na energii a to všechno ještě třikrát,“ hořekuje Tomáš Franta.

„Určitě vydržíme, ale ztráty jsou strašné. Denně přicházíme o stovky tisíc korun.

„V každé provozovně jsme sice dva, ale ani tak jsme nestihli před Vánocemi všechno. Lidé se ozývají stále, zkouší,“ svěřuje se bezmocný Franta. I k nim do barber shopu chodí někteří zákazníci jednou týdně.

NÁVRAT K PĚTIMETROVÝM ROZESTUPŮM

Na minimum klesly zakázky kroměřížskému fotografovi Jaroslavu Šaferovi.

„Pracuji s lidmi. Fotím hlavně promoce, svatby,“ vypráví fotograf.

Univerzity promoce zrušily. A svatby fungují ve zcela jiném režimu. Omezený počet, zavřené restaurace, hygienická nařízení. Snoubenci si často termín odkládají. Navíc je zima a svatební sezona má teprve začít.

„V současnosti se objeví sem tam nějaký kšeft pro firmy. Ale přijde mi, že i ony jsou obezřetné. Neví, co přijde,“ sdílí své poznatky Jaroslav Šafer.

„Kompenzace mi přijdou absurdní. Nepokrývají celé náklady. Jen mírní škody. A to velmi málo,“ míní o vládních náhradách. Šafer zažil jarní vlnu pandemie v zahraničí – na Islandu.

Na podzim už byl zpět doma. Přístup vlády, občanů jako takových a jednotlivých institucí k pandemii se na Islandu oproti Česku lišil.

„Opatření proti šíření nákazy byly konstantní. Když je vláda vyhlásila, platily delší dobu. Problém nečinil ani dvoumetrový rozestup. Od přírody nejsou přílišní vyznavači nějakých sociálních kontaktů. Koloval tam dokonce vtip, že jakmile skončí dvoumetrové rozestupy, budou se moci vrátit ke svým přirozeným pětimetrovým. Lidé byli každopádně hodně ohleduplní. Využívali desinfekci,“ podělil se o své zkušenosti fotograf.

Dodává však, že se jedná o dvě odlišné země a nelze je tudíž zcela porovnávat.

„Mám ovšem spoustu kamarádů v zahraničí, kteří se v létě při návštěvě České republiky udivovali, že tady nemáme žádná nařízení. Kamarádi ze Švýcarska říkali, že to nedopadne dobře,“ vzpomíná Jaroslav Šafer.

ÚTOČIŠTĚ VE STAVEBNICTVÍ

Že to „nedopadlo dobře“ pocítil i Miroslav Složil. Donedávna působil ještě jako spolumajitel fitness centra a fitness trenér.

„Ve fitku už jsem skončil. Teď jsem zaměstnaný ve stavebnictví. Ano, dá se říct, že jsem skončil kvůli covidu. Pro spoustu fitcenter – i těch větších – je současná situace likvidační. Já jsem skončil, kolega pokračuje s jinými společníky. Bez nich by nás to položilo oba,“ ohlíží se Miroslav Složil, který však chce coby fitness trenér pokračovat i v budoucnu.

„Budu nadále trénovat, až otevřou fitka. Ale už to bude až po práci,“ vysvětluje trenér.

„Když pominu, jak je složité zažádat o vládní pomoc, dostanete nakonec kompenzace, které jsou naprosto nedostačující. My jsme měli navíc jednoho zaměstnance. Využili jsme program antivirus. Ale stejně pořád fitko stojí, nevydělává. A smutné je, že podpora ze strany státu je stále stejně špatná jako na jaře,“ pokračuje Složil.

Bývalý spoluprovozovatel fitness centra je toho názoru, že by vláda měla hradit ušlý zisk i přesto, že by to bylo na vrub státnímu dluhu.

„Půlka lidí přestala chodit. Odradili je vládní omezení. Například povinné nošení roušek, zákaz sprchování,“ říká Složil a radí všem, aby na cvičení nezanevřeli ani v době zavřených sportovišť.

„Mí klienti víceméně ví co mají cvičit. Ale jsou zvyklí na jinou úroveň. Běhání po venku jim nestačí,“ uvádí trenér, který sice není odpůrcem online lekcí, ale sám by se pro tuto variantu nerozhodl.

Preferuje raději osobní kontakt a dohled. „Mám bohužel zkušenost, že málokdo se donutí doma cvičit. I já s tím mám problém,“ usmívá se Miroslav Složil.