Po komunistickém převratu byl prohlášen za „antisocialistický západní živel“ a pracoval především jako dělník. V roce 1968 emigroval do Švýcarska. Zpět do vlasti se natrvalo vrátil v roce 1996.

Jitka Andrýsová z organizace Post Bellum se s Aloisem Dubcem setkala před rokem při natáčení vzpomínky pro projekt Paměť národa.

„Na svůj věk to byl člověk velmi vitální, čiperný a chlapský. Byl zábavný, kamarádský, hned mi tykal a říkal mi Jituško,“ vzpomíná na příjemné setkání.

Natáčení trvalo šest hodin v kuse.

„To byl unikát, končili jsme v deset večer a zjistili jsme, že se nemůžeme dostat ven z ateliérů, protože nás tam zamkli. Pan Dubec byl stále neúnavný, vtipný a pozitivní. A i když už poskytl za život mnohokrát rozhovor na stejné téma, měl to naučené a bylo těžké ho dostat z konceptu, nakonec se to podařilo a povídal moc zajímavě a hezky,“ popisuje svou zkušenost Jitka Andrýsová.

Alois Dubec se narodil 28. června 1923 ve Vlachově Lhotě na Valašsku do osmičlenné rodiny rolníka. Největším vzorem malého Aloise byl nejstarší bratr sloužící u četníků. Alois od dětství toužil stát se vojákem nebo policistou. A tak, když mu bratr v roce 1941 poradil, jak se vyhnout nucenému pracovnímu nasazení v říši, neváhal. Tehdy osmnáctiletý se přihlásil do protektorátního vládního vojska.

Úspěšná rožnovská výprava na mistrovství světa v psaní na klávesnici a úpravě textu v Cagliari na italské Sardinii (na snímku zleva) Jonáš Vala, Karolína Foukalová, učitel Vladimír Kolář, Michaela Venclová a Johana Valová.
Rožnovští písaři vezou z mistrovství na Sardinii devatenáct medailí

Od partyzánů k anglickým letcům

Na konci května 1944 vycvičený voják Alois Dubec nastoupil s jednotkou do vlaku na trase Plzeň - Mnichov - Insbruck - Trident - Verona. Umístili ho k jednotce u Milána, kde střežili železniční trať. Spřátelil se s místní rodinou.

„Většina Italů byla protifašisticky zaměřená. Povídali jsme si a vyplynulo, že bychom s několika dalšími rádi odešli k partyzánům. Při druhé návštěvě mi jeden z nich přislíbil, že jeho mladší bratr nás k nim odvede,“ uvedl Alois Dubec ve vzpomínce pro projekt Paměť národa.

Při noční službě pak s několika přáteli svrhli těžké kulomety do řeky a odešli do hor k italským partyzánům, kde Alois Dubec strávil několik měsíců.

V zimě se pak díky italským převaděčům dostal do neutrálního Švýcarska do uprchlického tábora, kde se přihlásil do vznikající československé zahraniční armády. Přes Francii se dostal do Británie, kde se jako mnozí další hlásil k letectvu. Ze stovky přihlášených vybrali pět zájemců. A Dubec byl mezi nimi. Odcestoval do anglického Southendu, kde do konce války absolvoval pilotní výcvik u RAF. Nasazen do akce už ale nebyl, válka skončila. V srpnu 1945 se s českými letci RAF vrátil do Československa.

Alois Dubec poté zůstal v armádě, pilotní výcvik si chtěl dokončit na Letecké akademii v Hradci Králové. Ale vzhledem k tomu, že neměl ani maturitu, nařídili mu vrátit se do školy a začít svoji vojenskou kariéru od úplného začátku. Myšlenky, že by létal, se poté vzdal, prošel topografickým kurzem a přijal místo ve Vojenském zeměpisném ústavu.

Nenávratně poškozené stromy ve valašskomeziříčských ulicích Sokolská a 1. máje. Neznámý vandal je navrtal a do otvorů vlil chemickou látku (červenec 2019).
Vandal v Meziříčí navrtal kmeny třešní a vlil do nich chemikálii

Od kartografie k lopatě

Krátce po komunistickém převratu v roce 1948 uslyší Alois Dubec varování, že „zápaďáky“ a zvlášť příslušníky RAF budou velmi brzy vyhazovat a ať si raději hledá jiné zaměstnání. Kartografických a zeměměřičských zkušeností chtěl proto využít v národním stavebním podniku Stavoprojekt.

Jeho působení zde ale nemělo dlouhého trvání. V roce 1949 na jakési celozávodní schůzi byl před shromážděnými třemi stovkami kolegů prohlášen za antisocialistický západní živel, který svojí socialistickou uvědomělost může prokázat pouze tvrdou dělnickou prací a byl vyhozen.

Do roku 1968 pracoval v lomu, dolech, na stavbách, jako stavební dělník, horník, dlaždič. Časem se vypracoval na vedoucího pracovní čety a získal si respekt, protože rozuměl inženýrským plánům a odhaloval chyby v nákresech.

Ilustrační fotografie.
Oprava starého by vyšla draho, cestáři raději vybudují most nový

Ne abyste se do tohoto srabu vraceli

V roce 1968 krátce po srpnové okupaci emigroval Alois Dubec do Švýcarska.

„Na hlavním nádraží v Praze nám zaměstnankyně drah říkala: ´Ne abyste se do toho srabu vraceli.´ Vedle ní stál Rus s automatem. To člověk nezapomene, to se vryje do paměti,“ vzpomínal Alois Dubec. Komunistické soudy jej v nepřítomnosti odsoudily za opuštění republiky na dva roky a sedm měsíců nepodmíněně.

Švýcarsko ale vítalo techniky s otevřenou náručí. S přítelkyní se usadili v kantonu Thurgau, kde se také vzali. Alois Dubec začal pracovat na stavbách jako technik. Ve Švýcarsku také prodělal dvě operace páteře, problémy s ní měl od dob těžkých prací v 50. letech.

Po roce 1989 se pan Dubec začal pravidelně vracet do staré vlasti, v roce 1996 se do Česka přestěhoval natrvalo. Rodná obec Vlachova Lhota udělila plukovníkovi letectva ve výslužbě Aloisovi Dubcovi za hrdinství v protifašistickém odboji za II. světové války čestné občanství. V roce 2016 mu prezident republiky udělil nejvyšší vyznamenání, Řád Bílého lva.

Haferobraní v Horní Bečvě nabídlo 13. července 2019 snad všechny pochoutky vyrobené z borůvek.
Nasbírat a zpracovat sto litrů modravých kuliček. A Haferobraní mohlo začít