Dětské domovy v kraji se kvůli nebezpečí koronavirové nákazy doslova uzavřely před světem. Platí zákaz domovy navštěvovat i je opouštět. Děti mohou zpravidla nejvýše na zahradu. Kontakt s venkovním světem se odehrává přes maily či telefony.

Společnou mají všechny oslovené dětské domovy v kraji také další věc – nikde za celou dobu neproběhlo testování na koronavirus. Dokonce ani když o to někteří ředitelé žádali.

ZAPOMNĚLI JSTE NA NÁS, ŘÍKAJÍ ŘEDITELÉ

Vychovatelé říkají, že se i tak se současnou situací dokázali vypořádat. Na jednom se však zpravidla shodují: v počátcích koronavirové epidemie se na dětské domovy zapomnělo.

„Neměli jsme roušky ani dezinfekci,“ říká ředitelka Dětského domova Zlín Eva Ledvinová a ilustruje tím situaci prakticky ve všech domovech napříč krajem.

Dezinfekci se jí přece jen podařilo sehnat a to jen díky spolupráci se zlínskou Univerzitou Tomáše Bati. Roušky si ale museli šít sami. „Zapojily se vychovatelky i naše starší děvčata,“ popisuje ředitelka. Nakonec bylo roušek tolik, že je mohli darovat i do zlínského domova seniorů i dalších organizací, kde měli rovněž nedostatek ochranných pomůcek.

STARŠÍ VYCHOVATELÉ ZŮSTALI DOMA

Šestici vychovatelů ředitelka hned rozdělila na tři dvoučlenné týmy. Pracují ve dvanáctihodinových směnách vždy dva po sobě jdoucí dny. Střídá je noční pracovník.

„Prioritou bylo, aby se setkávalo co nejméně pracovníků, abych co nejvíce snížila riziko zavlečení infekce do domova,“ vysvětluje Eva Ledvinová. Zaměstnanci starší 60 let pracují pouze z domu a jsou k dispozici na zavolání. Domov také z obav z nákazy odmítl dobrovolníky, kteří se hlásili z řad studentů zlínské univerzity.

„Když opadla největší panika z pandemie, začali se nám postupně ozývat zřizovatel, dobrovolníci s rouškami, desinfekcí, ministerstvo s metodikou organizace provozu domova a podobně. Milé bylo, když podnikatelé dovezli dětem jogurty, velikonoční cukrovinky do balíčků, ovocné přesnídávky, desinfekční a čistící prostředky,“ cení si Eva Ledvinová.

DOPOLEDNE VĚNUJÍ ŠKOLNÍM POVINNOSTEM

Školní vyučování začíná dětem ve zlínském domově v 8 hodin ráno. Látku, kterou je potřeba probrat, jim učitelé zadávají emailem. Nahradit školní prostředí je ale obtížné.

„Každé dítě ve skupině chodí do jiného ročníku, do jiné školy a mají jiné učitele,“ upozorňuje Ledvinová. Navíc jsou zde děti mentálně znevýhodněné, neslyšící i jinak postižené.

V Dětském domově Kroměříž absolvují vychovatelé s dětmi školní přípravu od 9 do 12 hodin. Také zde chodí zadání emailem, využívá se i Skype nebo televizní výukové pořady.

„Děti to zvládají podle svých možností, už si na to zvykly, berou to jako součást dne,“ říká ředitelka domova Renáta Konečná.

Přísná opatření spojená s koronavirovou pandemií podle ní děti přijaly vcelku dobře. Lépe je zvládají ty mladší.

„Starším chybí vycházky, sociální kontakt. I když mohou telefonovat, využívat sociální sítě, skypovat, chatovat. Postupem času je to však už stresující, třebaže ponorková nemoc to vyloženě ještě není,“ popisuje Konečná.

Není však jednoduché vymýšlet stále novou a novou náplň času. Děti mohou využívat malý dvorek, tělocvičnu, výtvarnou dílnu, vychovatelé je také berou na výlety do přírody. Domov využívá i služeb psycholožky, u níž se mohou děti vypovídat ze svých pocitů.

„Máme i nabídku výpomoci studentů vysoké školy. Zvažujeme ji využít po ukončení nouzového stavu, ať děti vidí také jiné tváře,“ usmívá se Renáta Konečná.

VOJÁK SE STARÁ, VOJÁK MÁ

Také v Kroměříži pocítili v úvodu pandemie nedostatek ochranných pomůcek a stejné to bylo i v dalším Dětském domově v Zašové. I tady si ale uměli poradit.

„Dnešní generace už to heslo nezná, ale my, kdo jsme zažili povinnou vojenskou službu, známe heslo ‚voják se stará voják má‘. V našem kraji asi nenajdete ředitele, co by sedět s rukama v dlaních a plakal, že nemá dezinfekci nebo roušky,“ je přesvědčený ředitel zašovského domova Lubomír Krhut.

První várku všeho potřebného si proto zajistili sami.

„Pomoc od kraje došla, kraj nás nikdy nenechá na holičkách, ale je to přeci jen kolos, a než zareaguje chvilku to trvá,“ uznává Krhut.

Krizový plán si v domově vytvořili sami ve spolupráci s hygieniky. Jako jinde, i zde platí zákaz chodit ven, děti nemohou jezdit k rodičům.

„Naštěstí máme velkou zahradu. Máme velký počet hyperaktivních dětí a dětí s různými poruchami. Není snadné je dlouhodobě držet na jednom místě. Navíc starší děti, které k nám přichází s několikaletou závislostí na cigaretách, zvládají omezení pohybu spolu s abstinencí dost těžce,“ netají ředitel.

POMÁHÁ MULTIFUNKČNÍ „STREJDA VAŠEK“

Odpadla také možnost výletů či exkurzí.

„Naštěstí máme v domově kouzelného a multifunkčního strejdu údržbáře Vaška Hanáčka, který zajistil pomoc obci při čištění lesa a sázení stromků a věnuje se dětem i v dílně, kde je učí zacházet s nářadím,“ chválí Krhut.

Také v Zašové se museli vychovatelé popasovat navíc také s rolí učitelů. Třebaže si uvědomují, že je plně nahradit neumí. Pracují navíc s kolektivy, kde je řada dětí se speciálními vzdělávacími požadavky.

„Já bych rád viděl nějakého učitele, jak to zvládne za dvanáctihodinovou směnu a k tomu zajistí běžný chod skupiny,“ říká Lubomír Krhut.

Vychovatelé podle něj v současné době dělají dvě práce, ale za jeden plat.

„Tohle ovšem učitelé neví a vědět asi nechtějí. A tak nás bombardují maily typu: jak to, že ten nebo ten odeslal úkol pozdě nebo neodeslal? Vážení učitelé, děláme co můžeme a umíme. Tak prosím mějte na nás trochu ohled,“ vyzývá ředitel Dětského domova Zašová.

Také Ludmila Halová, zástupkyně ředitelky Dětského domova Vizovice uznává, že domov nemůže školu a její prostředí nahradit.

„Dětem chybí kontakt s vrstevníky, sdílená přátelství, neplechy o přestávkách a některým i jejich učitelé, k nimž mají své vazby. I když náš denní režim je pestrý od učení až po hry na zahradě, vycházky a vyjížďky na kole do přírody, děti by už přivítaly běžný školní režim,“ všímá si Ludmila Halová.

I tak přes veškerá úskalí pracovníci dětských domovů současný stav podle vlastních slov zvládají dobře.

„To, že se děkuje zdravotníkům, hasičům a prodavačkám a na dětské domovy se zapomnělo, to nám, až tak nevadí. Byl bych však rád, kdybych našel nějaký způsob, jak odměnit své zaměstnance, kteří si poslední měsíc opravdu sáhli na dno. Ovšem v současné situaci to penězi asi nepůjde,“ krčí rameny Lubomír Krhut z Dětského domova Zašová.