Nikoliv, to by byl výsledný čas nejspíš ještě podstatně horší. Poprvé v životě si zkouším z krepového papíru vyrobit růžičku na kunovickou jízdu králů.

Pokud by stejným tempem pracovaly tamní tetičky, které jich na květnovou slavnost připraví pro koně několik desítek tisíc, musela by se letošní jízda králů nejspíš konat až o rok později.

Jejich zkušeným rukám totiž trvá vyrobit jednu růžičku jen asi třicet sekund.

Můj první pokus není příliš zdařilý, já osobně bych „pošlapaný růžový karafiát“, který se mi povedlo vyrobit, nejraději hodil do koše.

„Né, nic nevyhazujte. Když to spravím, tož to půjde použit. Ste šikovný,“ snaží se mi zvednout sebevědomí Antonie Štěrbová, která mi výrobu té nejjednodušší ze čtyř druhů růžiček trpělivě vysvětluje a ukazuje.

Evidentně je to dobrá učitelka, protože druhá růžička už mi jde od ruky daleko víc.

Čas poloviční a vzhled nesrovnatelný. „Bereme vás,“ říkají okolo sedící dámy.

Chvíli si pohrávám s myšlenkou na výpověď ze Slováckého deníku, vzápětí ji ale raději pouštím z hlavy, protože na rovinu – jako profesionální vazač růžiček na jízdu králů bych se asi neuživil.

Především se jedná o dobrovolnou činnost, která navíc jde kunovickým tetičkám mnohem líp než mně.

„Začínalo nás dvacet, teď už je nás asi třicet. K nám starším se totiž přidává mladší generace důchodkyň. Nech sa to učíjů, kdo by to po nás dělál,“ usmívá se Božena Stašková, která patří mezi hlavní organizátorky pletení růží.

Na srazu se dámy každý druhý rok včas domluví. „V obchodě a v kostele. A navíc to ještě vyhlásí městský úřad, takže se to každý dozví,“ podotýká.

Zatímco já jsem se pletením zabýval jen pár minut, neúnavné prsty tetiček čeká v příštích týdnech mnohem náročnější šichta. Na jednoho koně totiž padne 1600 růžiček.

„Letos by mělo být dvaadvacet koní, tak si to spočítejte. A to možná ještě nějaký přibude. Děláme je celý měsíc, někdy aj dél. Navíc pak je doma pokračování, kdy se navlékají třásně a přišívá sa to na věnec, co jde kolem koňa,“ popisuje Božena Stašková.

Mezitím se z hrdel kunovických tetiček začíná linout zpěv, kterým se se mnou symbolicky loučí.

I když ne tak úplně. Ještě dostávám odměnu v podobě štamprle slivovice.

„To ti závidím,“ ušklíbne se na mě fotograf Honza Karásek, na kterého připadla funkce řidiče…