Tys nebyl nikdy osamělý, měl jsi milující ženu a jako veskrze společenský člověk jsi měl i mnoho přátel a známých. Tvoje práce jak v komunální politice, tak i na atletickém oválu tě předurčovala k tomu být stále mezi lidmi. Vím, žes byl mezi nimi spokojený. Ale každý člověk potřebuje občas popadnout dech, chvíli nebýt.

Při našich pravidelných středách v kavárně Portál jsme si užívali oázy místa, kde se zastavil čas. Jen co by kamenem dohodil od radnice, ale přece jak na druhé straně oceánu. Často sis dělal starosti. Společně se Zdeňkem Pilátem, tvým bratrem v triku, jsme si tě dobírali – však víš, od čeho je slovo starosta?

No přeci od toho mít starosti! Věděl jsi to, ale nedbal. Já jsem ti vždycky říkal - pro politiku máš špatnou výchovu, jsi atlet, nejsi fotbalista nebo hokejista, kde můžeš někoho občas píchnout hokejkou pod žebra nebo zabránit gólu takzvaným úmyslným záchranným faulem. Ale jako atlet? Prostě se musíš postavit do dráhy, čekat na výstřel startovací pistole a potom jen sám za sebe běžet a doufat, že vystačíš s dechem.

Pak jsem před tebou jednou stál na nádvoří Reduty zalité letním sluncem jako ženich. Sezdal jsi nás s mou ženou při netradičním obřadu, kam se sjeli naši přátelé, kterým jsme jaksi zapomněli říct, že půjde o svatbu. Ve starostovských insigniích jsi působil v tom pestrobarevném zmatku majestátně až monumentálně. Ač jsi nebyl knězem, vím, že náš sňatek je platný a trvalý, stvrzený nejen vahou úřadu, ale i Božím přitakáním.

Často jsme se potkávali u Moravy, já šel se psem směrem k Jarošovu a tys už běžel zpátky po druhém břehu, ranní běžec… Když jsme spolu chodili čas od času poslední léta po stejném břehu, však už pomalu, ty znaven nemocí, já pokorně po tvém boku, zase jsme byli na chvíli mimo prostor a čas.

Nevzpomínám si, že bys něčeho litoval, měls před sebou čistý štít a za sebou léta smysluplné práce, která dávala tvému životu vnitřní řád a pocit naplněného poslání. A to vůbec není málo! Ačkoliv jsme oba společenští tvorové, přesto jsme potichu věděli, že v osudových chvílích života se všichni lidé podobáme osamělému běžci z Targusova obrazu, kdy musíme každý sám tou džunglí života vytrvale běžet a očekávat neúprosný cíl.

Běžet závod života ne o čas, ale o svou vlastní čest. A víme taky oba, žes doběhl do toho cíle sice brzy, ale poctivě a s čistým svědomím. A být v cíli života s čistým svědomím je víc než všechny zlaté medaile světa!

Ale jednu věc ti přece jen dlužím. Kdysi jsme se vsadili, že se já, kavárenský povaleč, neběžec, zúčastním závodu, takzvané hodinovky, kterou jsi od nepaměti pořádal na našem atletickém stadionu. Ba co víc, vsadil jsem se s tebou, že uběhnu za tu hodinu víc jak deset kilometrů. Tolik let jsem to odkládal, tolik výmluv jsem nastřádal, ale tohoto května poběžím! Poběžím, i kdybych měl uběhnout jen pár set metrů, a budu myslet na tebe a na to, že atletický ovál je vlastně úžasným podobenstvím života…

Autor: Tomáš Ježek