„Vzrušeným hlasem mě volala abych si šel poslechnout rádio, že vysílají nějakou divnou hru a navíc ještě tak brzy. Hned mi bylo jasné, že nejde o hru a na dovolenou se nejede,“ vypráví uherskohradišťský pamětník, snažíc se zaměřit na zážitky uložené pod vrstvou pěti desetiletí minulosti.

V rychlosti něco pojedl a odešel do muzea v očekávání dalšího vývoje.

„Někdy před polednem se od Kunovic blížila dlouhá kolona ruské armády. Po příjezdu do Hradiště odbočil proud vojenské techniky na křižovatce z Malinovského třídy a Všehrdovou ulicí pokračoval na náměstí,“ líčí Josef Jančář realitu onoho srpnového rána.

V té době se podle jeho slov ve Slováckém muzeu objevila skupina studentů z Uměleckoprůmyslové školy.

„Vzali si šest překližkových panelů, určených na přípravu nějaké výstavy, a na každý panel napsali po jednom písmenu jména DUBČEK. Utvořili jakési čelo davu lidí a šli za zmíněnou kolonou. Okupanti objeli náměstí plné lidí, přihlížejících se směsí strachu a odporu, načež se kolona vrátila na křižovatku a odjela směrem na Staré Město,“ vypráví dnes 87letý pamětník.

Ve městě se pak začaly se objevovat letáky s protesty a odsuzováním okupace, hotovené v galerii Slováckého muzea a v okresní knihovně.

„Vzpomínám také na vojenské obsazení OV KSČ. Protože jsem bydlel s rodinou v Kolárově ulici, z ložnice bylo vidět tank a vojáky před domem. Tísnivý pocit nás donutil, že jsme místo v ložnici přespávali několik dní v kuchyni, která měla okna na opačnou stranu,“ upřesňuje podrobnosti tehdejších dnů Josef Jančář.

A jaký byl jeho další osud?

„Nejdříve jsem byl po prověrkách v roce 1969 odvolán z funkce ředitele a hned poté propuštěn ze Slováckého muzea s tím, že si mám najít manuální práci. Našel jsem ji v JZD Obránců míru v Lipově, kam pak přijel pracovník OV KSČ zjistit kolik vydělávám. Ale to už je jiná kapitola,“ poznamenává Josef Jančář.

Josef Jančář v roce 2018.PhDr. Josef Jančář, CSc se narodil 16. 6. 1931 v uherskobrodském Těšově. Po 2. světové válce se vyučil tkalcem v Moravolenu Šumperk.

Po vyučení nastoupil na gymnázium a pomaturitně šel do Brna studovat na filosofickou fakultu dnes Masarykovy Univerzity v Brně obor etnografie. Po promoci v roce 1958 nastoupil do Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

V letech 1961-1964 pracoval v nově zřízeném oblastním středisku Ústředí lidové umělecké výroby. V letech 1964-1969 byl ředitelem Slováckého muzea. Pak pracoval 10 let v JZD Obránců míru v Lipově.

V roce 1979 byl přijat do Ústavu lidového umění ve Strážnici (na osobní záruku jeho ředitele PhDr. Slávka Volavého), kde do roku 1990 působil jako odborný pracovník. Poté se stal ředitelem této instituce, která přešla do řízení ministerstva kultury pod názvem Národní ústav lidové kultury. V jeho čele stál do roku 1997.

Jeho publikační činnost je velmi bohatá. Během svého života zveřejnil více než 200 studií a napsal sedm knih, kde se zabýval nejdříve tradičními řemesly, budováním muzeí v přírodě, dějinami oboru a soudobým folklorismem. Jeho poslední publikací je Etnografie na Moravě a ve Slezsku v limitech 20. století. Vydal ji v roce 2014.