Den dvanáctý. Ráno nespěcháme a jdeme si prohlídnout pláž umístěnou nedaleko kempu pod útesem. Jedná se o dříve prosperující turistické středisko, které se z útesu sesunulo do moře. Teď jsou to jen ruiny, které už nelákají turisty, pláže jsou zcela pusté a domky zanedbané, nicméně pořád poměrně dobře vybavené.
Jako by se zde zastavil čas. Pláž stála za vidění, až na ten kopec, který člověk musí zdolat zpět na silnici. Po obědě sedáme do sedel a jedeme dál, až do večera. Stroje nezlobí, takže jízda je klidná a pohodová.
Den třináctý. Probouzíme se do krásného slunečného rána. Balíme stan a vyrážíme zase dál hlouběji do Itálie. Dopoledne probíhá v klidu a bez oprav. V době oběda zastavujeme na benzince, babetty stavíme na stojany a jdeme do obchodu na jídlo. S čerstvým pečivem a salámem sedáme na patník vedle našich strojů a začínáme jíst, když v dálce uvidíme projíždějící auto carabinierů, místní policie.
Nevěnujeme jim pozornost až do chvíle, než se otočí a zamíří k nám. Z auta vystupují dva policisté a chtějí naše doklady. Vše se zdá jako obyčejná kontrola až do chvíle, kdy mně z kapsy vypadává sáček od náhradních dílů. Ihned sáček berou do ruky a zkoumají, jestli v něm není nějaký náznak drog. A když se nás ptají na povolání a já (Radek) odpovídám, že pracuji jako chemik, dávám tomu korunu, a tak mě kompletně šacují, jestli nepřevážím drogy.
Neškodní blázni
Skoro po hodině si s nimi podáváme ruce a policisté s úsměvem odjíždějí. Zjistili, že jsme jen dva neškodní blázni na babettách a ne žádní pašeráci drog. Mysleli jsme si, že dnešní příhoda s policisty už bude vyvrcholením dne a dál už bude všechno v pohodě. Opak byl pravdou. V 18 hodin začíná pršet. A mně začíná vynechávat motor, až se zastaví. V dešti tlačím moped k nejbližšímu přístřešku malému opuštěnému krytému bazénku u místní chatky. Protože už je večer a venku prší, domlouváme se, že tady přespíme, ráno moped opravíme a pojedeme dál.
Dávám si rukavice a začínám odhazovat listí z vypuštěného bazénu. Když v jednu chvilku uvidím pod rukama nějaký pohyb, zbystřím a vidím na stěně asi čtyřcentimetrového štíra. Porozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si, že dalšího jsem omylem zašlápl. Ihned nás přešla chuť spát na tomto místě. Rozebíráme elektriku u babetty a opravujeme drátek, který dával zkrat. V dálce se objevuje italský domorodec, který se nám snaží poradit. Mluvíme na něj česky, on na nás italsky a bezvadně si rozumíme. Až babetta nastartovala, ptáme se: „Je ten štír jedovatý?" Odpovídá: „Ano, tady to je běžné." A ukazuje boláky na rukou. Bodnutí způsobí bolák přirovnatelný k bodnutí sršně. Odjíždíme z lesa a stavíme stan na posekané louce. Co nejdál od té havěti.
close
zoom_in
Den čtrnáctý. Brzy vstáváme. Dnes nás čeká cíl naší výpravy Vatikán. Ráno vše probíhá v pořádku a ve 12.00 vjíždíme do Říma. Jestli chcete zažít pořádný adrenalinový zážitek, vezměte si babettu a jeďte se s ní motat do města tisíců skútrů, aut a všeho možného, co kličkuje mezi sebou a navzájem na sebe troubí. Michal na mě přes helmu volá: „Musíš splynout s davem. Musíš jezdit jako Ital! Nebo tě ten provoz pohltí." Jedeme Římem asi hodinu, když se z pozadí domů objevuje div světa Koloseum. Vypínáme motory a jdeme na prohlídku.
A opravdu je na co se dívat. Tahle stavba prostě stojí za vidění. Po prohlídce Kolosea a památek v okolí vyrážíme do nejmenšího státu světa. Do Vatikánu. Přijíždíme s radostí a úsměvem. Jsme u konce naší cesty. Zde trávíme asi tři hodiny. V místní vyhlášené restauraci si dáváme pravou italskou pizzu a italskou kávu. Jsme spokojení, ale tlačí nás čas a my musíme dál. Teď už se budeme přibližovat k domovu. Večer odjíždíme z Říma a spíme na úplném okraji města na louce. Doteď ujeto 1997 kilometrů.
Den patnáctý. Vstáváme brzy a přijíždíme k Tyrhénskému moři. Jedeme kolem pobřeží a hledáme kemp, kde se ubytujeme. Babetty jedou bez problémů a cesta nám ubíhá. Kolem 16.00 hod. přijíždíme do kempu, kde roztahujeme stan, oblékáme plavky a jdeme se koupat. Čeká nás nemilé překvapení, moře je studené a na obloze se objevují husté mraky. Kolem 23. hodiny uléháme do spacáků. Jenže husté odpolední mraky nepřinesly nic dobrého. Ve dvě hodiny ráno začíná silná, opravdu hodně silná bouřka. Stan prosvětlují záblesky. Jsme v ohnisku bouřky. Vítr silně fouká, voda stéká proudem po stěnách stanu a hromy jsou ohlušující. Po kempu se rozléhá křik malých dětí. Stan už neudrží tak velké přívaly vody a začíná prosakovat, voda vtéká dovnitř. A my jen sedíme a čekáme, co bude dál. Asi po hodině bouřka polevuje a my v mokrých spacácích usínáme.
Den šestnáctý. Ráno nebylo dobré. Lidé kolem nás jen ukazují, kolik kdo měl ve stanu vody, a my zjišťujeme, že někteří na tom jsou ještě hůř. Všechno sušíme. Ve volné chvilce jdu přezout plášť a přišít vatikánské vlaječky. Po obědě balíme a chystáme se k odjezdu. Jenže začíná zase pršet. Tři hodiny vyčkáváme, ale déšť neustává. Už na to nemáme trpělivost. Jdeme do obchodu, kde kupujeme plastové pytlíky, izolepu, boty (žabky) a z brašen vytahujeme pláštěnky. Kompletně se obmotáváme, startujeme mopedy a odjíždíme z kempu. Po pár hodinách déšť utichá a my roztahujeme stan na začátku hor, uprostřed Itálie.
close
zoom_in
Den sedmnáctý. Projíždíme rozsáhlou vinařskou oblastí Toskánskem. Kolem nás se míhají jen olivovníky a vinná réva. Tak to pokračuje až do večera, kdy sjíždíme na kraj Florencie. Tam odbočujeme k americkému hřbitovu z druhé světové války, kde se skupinka snědých Američanů snaží udržovat hřbitov v prvotřídní čistotě a bez jediné vady na kráse. Sotva sesedneme, přicházejí k nám a ptají se: „Odkud jste? Z Californie?" Odpovídáme, že jsme z České republiky a jedeme okružní cestu po Evropě. Potřásáme si s nimi rukama a jdeme si prohlédnout hřbitov. Poté opět sedáme do sedel a jedeme dál podle ukazatelů na Boloňu. Přejíždíme hory a večer už spíme kousek za Boloňou.
Den osmnáctý. Probouzíme se do husté mlhy, která opadá až po pár hodinách. Kromě defektu cesta ubíhá hladce a bez problémů. V 17.00 se dostáváme do Benátek. Konečně máme pocit, že už nejsme tak daleko od domova. Večer tankujeme plné nádrže a jedeme hledat místo na spaní.
Den devatenáctý. V 5.00 máme budíček. Rychle balíme věci a až v šest odjíždíme. Chceme se dnes dostat do Slovinska. Jenže ne nadarmo se říká „spěchej pomalu". V 8.00 sjíždíme z menšího kopce, když uslyším divný zvuk, jak se tře železo o železo. Zvuk trvá asi jednu vteřinu, pak se motor zastavuje. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Zadřel se motor, konkrétně ložisko na klikovce. Neopravitelné a náhradní nemáme. Natahujeme provaz z jedné babetty k druhé a Michal mě odtahuje k nedalekému servisu GM Moto. V Itálii jsou jakékoli díly na babettu nesehnatelné, takže se domlouváme, že nám z Česka od sponzora pošlou přes Fedex novou klikovku a ještě nějaké díly, jež přijdou na adresu servisu. Mechanik zadřenou babettu zamkl v dílně. Doteď ujeto 2 785 kilometrů.
Den dvacátý. Dopoledne přicházíme do GM Moto, necháváme tam druhou babettu i s věcmi a jdeme si projít vesnici. Zjišťujeme, že vesnice je strašně špatně umístěná. K moři je to 25 kilometrů, takže pěšky daleko, a autobus tam jede dvakrát denně. Nedá se nic dělat, takže jen čekáme. V 17.00 jdeme zpět do GM Moto, kde nám vysmátý mechanik oznamuje, že klikovka přišla. Máme druhé Vánoce, jenže už je pozdě na opravy a my jdeme zase do kavárny na večeři a pak spát.
close
zoom_in
Den jednadvacátý. Opravujeme motor a ve dvě hodiny odpoledne odjíždíme. Lidé už nás po vesnici znají a připadáme si jako při druhém startu, když na nás mávají a přejí šťastnou cestu. Rozdáváme naše cestovní nálepky a odjíždíme z vesnice. Za pár hodin vjíždíme do Slovinska, kde na nás dýchla poprvé ta pravá svoboda. Chceš si postavit stan? Postav si ho, kde se ti líbí. Spěcháš ? Nespěchej, nemá to cenu. Prostě pohoda. Poprvé spíme na pláži.
Den dvaadvacátý. Na výběžku, kde spíme, poprvé za celou cestu potkáváme Čechy, a to dokonce Moraváky. Prý jedou vymyslet reklamu pro své produkty a taky si trochu odpočinout. Vyrábí přírodní ručně dělaná mýdla Pěna dní. Odpoledne odjíždíme a jedeme na skok do Chorvatska. Naposledy se okoupat a pak už vzhůru přes Slovinsko domů.
Den třiadvacátý. Tankujeme a projíždíme přes celé Slovinsko až do Maďarska. Krajina je zde nádherná, samé lesy a lesy… Pochopil jsem, proč sem jezdí tolik motorkářů. Pěkné silnice, málo lidí a nádherná krajina. V hlavním městě byl provoz asi jako u nás v Hradišti v neděli odpoledne. Prostě pohoda.
Den čtyřiadvacátý. Jedeme přes Maďarsko, krajina se změnila z hor na rovinu. V restauraci si dáváme maďarský guláš, na který jsem se těšil celé Slovinsko. Přijíždíme do kempu v obci Bük. Po roztažení stanu zjišťujeme, že jsme v termálech. Takže využíváme příležitosti a jdeme se okoupat.
Den pětadvacátý. Z termálů odjíždíme až po obědě. Vyjíždíme z Maďarska a jedeme do posledního státu naší cesty na Slovensko. Ještě večer projíždíme Bratislavou a spíme kousek za ní v lese na louce, kde nám srnky dávají dobrou noc.
Den šestadvacátý. Nadešel poslední den naší cesty. Poprvé si děláme plán trasy. Kolem dvanácté hodiny přejíždíme hraniční čáru Česka a Slovenska. Pár metrů za hranicemi vidíme dva kluky na pionýrech. Čekalo nás milé překvapení, kluci z klubu Pinckem po světě nám přijeli naproti. Doprovázejí nás do Hodonína, kde zastavujeme u Moto Maxu a jdeme poděkovat panu Hlavatému za pomoc v Itálii, posezení se trošku protáhlo a my přijíždíme do Uherského Hradiště o hodinu a půl později. Na náměstí už nás čeká velká skupinka lidí v čele s našimi přítelkyněmi v týmových tričkách. „Babetta tým Jarošov".
Celkem ujeto z Velehradu do Vatikánu a zpět 3702 kilometrů.
Autor: BABETTA TÝM JAROŠOV
