„Terezka se narodila ve středu devátého července v šest hodin večer. A od deseti už další rodičky nepřijímali. Ve čtvrtek ještě mohly normálně přijít návštěvy, i manžel s dcerami, to byla povodeň ještě před Hradištěm. Ale v pátek už zavřeli nemocnici a nikoho tam nepouštěli,“ vzpomíná na dramatické chvilky Irma Šprňová.

V pátek už v nemocnici nefungovala televize, rozhlas, neměnily se služby.

„Šly jen zvěsti, že Staré Město je pod vodou, ale my jsme nic nevěděli. Pak vypnuli elektriku a večer už jsme byli potmě, fungovalo jen nouzové osvětlení na chodbách. Bylo to hodně nepříjemné, když nevíte, co se děje. Jen jsem slyšela, jak teče voda,“ vybavuje si Irma Šprňová po letech hrůzné okamžiky.

Povodeň v červenci 1997 v Uherském Hradišti. Masarykovo náměstí.
Živel byl nekompromisní. I Hradiště skončilo před 25 lety pod vodou

Poslední lidi z nemocnice evakuovali v sobotu ráno.

„Odváželi nás na vojenských autech k benzince na Třídě maršála Malinovského a odtud sanitkami do krizového centra do Vlčnova. Dali nám propouštěcí zprávu, ale veškeré očkování jsem si pak musela zařídit sama v nemocnici v Kyjově. Terezku jsem měla u sebe, ale i tak to nebyly příjemné chvíle, pořád jsem pod sebou cítila tu vodu,“ popisuje Šprňová neustále se vracející vzpomínky.

Pak přišla výzva, aby si evakuovaní, dle svých možností zajistili odvoz domů.

„Tehdy nebyly mobilní telefony, domů do Starého Města už jsem se nedovolala, tam už telefony nefungovaly. Takže ani manžel nevěděl, co s námi je. Měla jsem ale to štěstí, že jsem se nakonec dovolala tetě do Mařatic a oni si pro mě pak do Vlčnova za pár hodin přijeli,“ říká Irma Šprňová.

Dnes 25letá Terezka o dramatických okolnostech svého narození ví.

„Zná to z vyprávění, ale moc to neprožívá,“ dodává Irma Šprňová. Dnes už sama na povodňové dny před 25 lety vzpomíná jen jako na nemilou příhodu s dobrým koncem.

„Obě jsme se odtud nakonec dostaly zdravé, a tak je vlastně všechno v pořádku,“ uzavírá své vyprávění.