Do Uherského Hradiště jezdila často, žil tam Ludvíkův bratr a měli tam řadu přátel, především výtvarníky manžele Idu a Vladislava Vaculkovy. Po listopadu 1989 tam jezdili soukromě ale i na různé diskuse, křtili své knížky, nebo třeba byli hosty ekologického festivalu TSTTT (Týká se to také tebe). Také folklorní dění je zajímalo…
A není bez zajímavosti, že Marie Vaculíková byla členkou redakčního kruhu časopisu ZVUK Zlínského kraje.
Narodila se 25. 11. 1925 ve Spešově na Blanensku, studovala v Blansku a ve Zlíně, kde se seznámila s Ludvíkem. Po svatbě se v padesátých letech přestěhovali do Prahy, měli tři děti - Martina, Ondřeje a Jana.
Vaculík byl ušlechtilý člověk
Jejich manželské soužití je známé z literárních děl, v každém případě to jako manželka disidenta neměla lehké. Ale vždy za ním stála - před dvěma lety mi v dopise mimo jiné napsala: „…uvědomuju si stále, že Vaculík byl zářivě chytrý, schopný a ušlechtilý člověk…"
V době, kdy byla vyhozena z Čs. rozhlasu, ji zaměstnal jako tajemnici Jonáš klub při divadle Semafor a tehdy jsem se s ní poprvé seznámil. Byla to skromná, ušlechtilá a citlivá žena, která se nikdy nesnažila těžit z popularity manžela.
Měla „čich" na lidi
Měla „čich" na lidi, bleskově si například oblíbila bretaňského malíře žijícího na Slovácku Moarch Miško Evena - jeho obrázek na novoročence v roce 1917 komentovala v dopise: „… Miško vrostlý do Slovácka je nádherný…".
Výrazná památka po Marii Vaculíkové zůstane v knize Drahý pane Kolář, která přinesla její korespondenci z let 1991 - 93 s vynikajícím malířem a básníkem, který tehdy žil v Paříži (po vzájemné dohodě posílala Marie Vaculíková Kolářovi každý týden dopis, v němž komentovala soukromý i společensko-politický život, Kolář jí odpovídal kolážemi, které jsou součástí knihy).
Ta by neměla chybět v knihovně nikoho, kdo se o dění po listopadu 1989 zajímá…
Poslední rozloučení s Marií Vaculíkovou se koná 24. ledna v kostele sv. Václava v Brumově.
Autor: Miroslav Potyka
