Výtvarník a pedagog Salajka: Všude to hraje barvami, jen je přenést na plochu

Kolik děl jste pro uherskobrodskou výstavu přichystal? V jakém období jste je vytvořil? Kdo výstavu uvede?

Vystaveno by mělo být kolem pěti desítek mých věcí. Obrazy jsou shrnutím posledních dvou let mé práce a monotypy představují sevřenou kolekci těch nejzdařilejších. Na vernisáži zahraje Žlutá ponorka a uvede ji můj spolužák z vysoké školy Josef Fantura, ředitel hodonínské galerie.

Označil jste svoji nejnovější expozici Jiná krajina, co jste pod tento název ukryl?

Ke krajině přistupuji jako k člověku. Krajina mluví a každému sděluje něco jiného. Mně poslala vzkaz po strukturách, detailech a barvách. Krajinu jsem si prožil po svém a není snad drzostí, když říkám, že je jiná. Jiná, než ji vidí ostatní. Pro mě jiná je. Jde o posuny vrstev, jak o překryvy a kolize barev, tak i o spojování fragmentů a komponování do pevné sítě. Tak nějak je jiná…

Před dvěma lety jste veřejnosti představil svá díla z posledních let rozsáhlou expozicí v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti, bude se jí v něčem podobat vaše uherskobrodská výstava?

Výstavy se podobat budou, ale objeví se v nich nové prvky. Některé obrazy budou prostě nové a přinesou nová sdělení.

Máte prý v oblibě výraznou barevnost. Dá se říct, že inklinujete speciálně k některým barvám a naopak, existují barevné kombinace, které vyloženě nesnášíte?

Základ mé barevnosti je černá, bílá a červená. Teď přibyla i modrá, ale že bych některou barvu nesnášel, to ani ne. Spíše některé kombinace nemusím. Pracuji s odstíny barev a těch je nepřeberné množství.

Prozraďte, kde všude nacházíte inspiraci pro svou tvorbu?

Inspirace je všude. Detaily se můžou objevit kdekoliv. Všude to hraje barvami a tvary, jen je přenést na plochu, ať už ve formě monotypů, nebo obrazů. Někdy nelehký úkol, jindy to jde samo.

V jaké denní době malujete nejraději a proč právě tehdy?

Maluji ve dne. Takové klidné odpoledne je dar.

Kteří z výtvarníků se stali vašimi uměleckými vzory a co jste si od nich vzal do svého tvůrčího vínku?

Mám rád hodně výtvarníků, ale pokud chcete jména, tak uvedu tato tři. Mark Rothko, Antoni Tapies a Karel Valter. Opravdu je jich ale víc, toto je jen vzorek. A co si od nich vzít? Pracovitost a trpělivost…

Velmi dobře se znáte s Vladimírem Franzem, jak dlouho tomu je a kde jste se setkali poprvé?

Přátelé jsme od roku 1994, 1995. Dohromady jsme se dali v uherskohradišťské Galerii U Sovy, kde měl Vladimír Franz, tehdy u Leoše Filipiho, výstavu a tam jsme se seznámili. Navštěvovat jsme se začali, když on začal jezdit do nedalekého Zlína nahrávat hudbu. Později jsme spolu trávili Silvestry, jezdívali na dovolené. Dokonce jsme společně v jednom parném letním odpoledni sjížděli na raftu Moravu. To byl ale můj nejpekelnější den v životě. Když jsme vylezli z lodě, byl jsem já rudý a on fialový. (Smích.)

V minulosti jste přiznal, že máte rád věci ponuré a minimalistické, což se projevuje také na vašich obrazech a monotypech, oceňujete to ale například také na tvorbě hudební či filmové? Jaké filmy jsou pro vás těmi kultovními, co za muziku posloucháte a na kterou kapelu nedáte dopustit?

Minulost je minulost. Mnohé se mění. Člověk se neustále vyvíjí. Mezi své TOP oblíbené filmy počítám Markétu Lazarovou od Františka Vláčila, Pulp fiction od Quentina Tarantina a Přelet nad kukaččím hnízdem od Miloše Formana. Filmů bych ale musel vyjmenovat mnohem víc. V případě hudby bych lhal, kdybych nezmínil Pink Floyd a Led Zeppelin…

Protože jste také pedagogem, nedá mi, abych se nezeptal na to, ve které roli se cítíte lépe, zda jako výtvarník, nebo jako učitel?

Mám jakousi výhodu, že mé práce se tak prolínají, že netuším, kdy jedna začíná a jiná končí. Je to dokonale promíchané. Moje radost z toho, když se něco povede studentům, je stejná, jako když se něco povede mně. Je to takové oboustranné. Není možné ty dvě činnosti od sebe oddělit. Musím přiznat, nakolik mě gymnazisté překvapují tím, že dosahují takových výsledků, jaké by nikdo nečekal.