Matně si vybavuji doby, kdy se mě někdo zkoušel rozpohybovat. Poslední kroky, které jsem se kdy učila, byly snad moje neohrabané první krůčky. Vlastně ne, později ještě v deváté třídě, přišly na řadu ty v tanečních. Pro velký úspěch pak následovala ještě slavnostní polonéza. Toť vše.

Teď stojím ve velké jídelně uherskobrodské Základní školy Na Výsluní, vyhrává hudecká muzika Kopaničár. Na plané výmluvy je už pozdě. Kurz lidových tanců je hojně obsazený. Tři desítky párů, věk tipuji od osmnácti do šedesáti let, jsou připravené se pustit do výuky hrozenské zakračované.

Dnešní seminář je pod taktovkou Marie Rapantové ze Starého Hrozenkova, vedoucí folklorního souboru Kopaničár a dětského folklorního souboru Kopaničárek. Její letité zkušenosti jsou na parketu vidět. Atmosféra je trochu odlišná od běžných tanečních -náctiletých studentů. Lidé tu chodí většinou v páru, komu se nechce, na parket nemusí. Přesto se poctivě učí úplně všichni. „S některými tvářemi se už známe z loňských kurzů," přibližuje Marie Rapantová.

Kurz nejen pro všechny milovníky lidového tance zorganizovala Jitka Bartošová, odchovaná folklorním souborem Horněmčí. „Z vlastní zkušenosti vím, že se v souborech učí upravené choreografie a jejich původní podoba by se mohla vytratit. Díky lektorům přímo z daných oblastí se tak ale snad nestane," doufá.

Počáteční chaos a neuspořádanost, za které může téměř plná tělocvična a stejné neumění pohybu jako u mě, se přece jenom daří během dvou hodin zmírnit. Na konci večera jsou mezi přítomnými i páry, které by se za svůj tanec nemusely stydět ani mezi pokročilými.

Já mezi ně zatím nepatřím. Pro člověka, který je v lidovém tanci nováčkem, je první dávka kreací trochu moc. Zvlášť poslední půlhodinu už nezvládám, a to ani když se zbavím hrdosti a nechávám si poradit. Nicméně i kdybych už ve studiu tanečních kroků dále nepokračovala, mám slušný základ minimálně pro vesnický ples.