Na první pohled nesourodá dvojice už ale nějaký čas spolupracuje. Momentálně stojí za projektem Bacha na socky, kterým varuje před nebezpečím, jež na nás na všechny číhá na sociálních sítích. “Máme výhodu ve zkušenostech. Mluvíme totiž o konkrétních případech,” říká Josef Kubáník.

Jak jste se vy dva vlastně dali dohromady? Novinářka z Prahy a herec z Uherského Hradiště - to jste si vzdálení profesně i geograficky.

Petra Procházková: Já nerada chodím do divadla a Jožka nečte noviny. Takže bylo vysoce nepravděpodobné, že se vůbec někdy potkáme. Ale stalo se, možná právě proto. Oba se totiž zajímáme o internet, sociální sítě, fakenews a to, jak informace působí na člověka, jak dokáže vyvolat vášeň, nenávist, ale i válku. Jožka je kromě herectví totiž i expert na sociální sítě, já se zabývám fake news šířenými z východu do našeho informačního prostředí. No a jednou jedna česká politička chtěla vylepšit facebook. Jeden její známý ji poradil Jožku a druhý mne. Tak jsme se přímo na zdi té političky s Jožkou srazili.

Josef Kubáník: Ale to samo o sobě by k ničemu nebylo, kdybychom si nepadli do oka a nezjistili, že nás spojuje spousta dalších věcí. Oba se vášnivě zajímáme o politiku a její zákulisí, máme i stejný smysl pro humor a dokonce já mám sestru Petru a Petra (Procházková) má bratra Josefa. Ale aby to nevypadalo tak harmonicky, máme i výrazné rozdíly - když jsme přemýšleli nad společnou dovolenou, tak já jsem chtěl do Itálie k moři a Petra chtěla někam blízko válečnému konfliktu na Ukrajinu, prý si tam nejvícp odpočine.



Jak vás napadlo vytvořit společný projekt Bacha na socky? Měli bychom asi vysvětlit, že sockami se myslí sociální sítě, tedy především facebook a instagram a že v projektu samotném upozorňujete žáky a studenty na úskalí a nebezpečí, které na ně mohou v jejich počítačích a mobilech číhat.

PP: Mám doma jedenáctiletého syna, který je díky své neskonalé naivitě přímo výzvou pro nejrůznější lákadla, majitele falešných profilů, síťové pedofily apod. Kromě toho se celé dny a týdny pohybuji po síti, jako novinář, který se věnuje konfliktům ve světě, a někdy i u nás doma. A zjišťuji, že ověřování zpráv se stalo tím největším žroutem mého času. Zatímco před dvaceti lety jsem 80 procen pracovní doby strávila shromažďováním informací a dvacet procent jejich ověřováním, dnes je to naopak, 20 procent času informace sháním a 80 procent času je ověřuji.

JK: Já sám spravuji několik profilů na sociálních sítích, od těch pro mé domovské Slovácké divadlo, až po profily některých politiků a různých kulturních projektů. A vidím, když studuji konkurenci, jak je snadná manipulace, překrucování faktů a jak snadno nalítneme i my, kteří známe všechny ty psychologické fígly. Proto jsme si s Petrou řekli, že naše zkušenosti dáme dohromady a budeme na všechna ta nebezpečí upozorňovat a varovat před nimi.

Dá se v té velké džungli nějak vyznat?

PP: Vím, že řada lidí se cítí být zmatena, žijeme opravdu v informačně přesycené době a komunikace se z ulice stále častěji přesouvá na síť. Už nepotřebujeme vidět člověku do tváře a strávit s ním nějaký čas, abychom ho nazvali přítelem. Vše se virtualizuje, přátelství i zločin. Vyznat se v té džungli informací a profilů je nesmírně těžké pro dospělého, natož pro dítě. No a pochopit, co je důvěryhodný zdroj a co je jen informační cukrová vata, kterou mlsně slíznete, ale zbyde vám v ruce oholená špejle, to je základ mediální gramotnosti. Tak i proto jsme se do totho pustili.

JK: Vyznat se v tom dá, ale chce to trochu trénink a taky myslet a chtít myslet. To je ale dnes velký oříšek. Vidím to i v mé další profesi, v herectví. Často slýchám, že lidi se chtějí v divadle hlavně bavit a že nechtějí přemýšlet, protože mají svých starostí dost. A přesně o tom jsou i sociální sítě. Vsázejí právě na to, že se u nich chceme hlavně bavit a místo přemýšlení nám často pod zábavnou slupkou servírují mnohdy velmi nebezpečný obsah.



Je možné odhalit vůbec, kdo s námi na sociálních sítích a na různých zpravodajských serverech hraje nečistou hru?

PP: Odhalit je asi silné slovo, pokud nejsme zrovna investigativní experti na IT technologie a virtuální prostor, nebo pokud nejsme špičkoví hackeři. Ale je možné vypěstovat si jakousi zvýšenou citlivost, taková tykadla, která se nám začnou varovně ševelit, když bude na druhém konci drátu něco podezřelého. Pro děti, které komunikují s okolním světem na sociálních sítích, je to něco neuvěřitelně složitého. Navíc na nich nemůžeme požadovat vytříbený cit pro nebezpečí, který se vyvine až po jisté zkušenosti. Ale mohou se držet několika pravidel, a ta musejí znát.

JK: A právě o tom naše přednášky jsou. Abychom děti, ale i studenty upozornili na to, kdy by se jim měla i jejich tykadla začít ozývat, že tady není něco v pořádku. Je to nesmírně těžké, protože čím víc se na to připravíte, tím sofistikovanější příští pokus ovlivnit vás bude. Ale i tom s nimi mluvíme.

PP: Pomáhá v tom uvádění konkrétních příkladů, kdy někdo někomu naletěl, a kdy to skončilo velkou tragédií.

Sociální sítě ale často také pracují s informacemi ze zpravodajských serverů. Jaké máte zkušenosti s nimi?

JK: Na ty je expertka Petra, protože se s nimi potkává den co den při práci v novinách.

PP: Zpravodajské servery se týkají spíš starších dětí, studentů gymnázií a vysokých škol, a pak velmi výrazně důchodců. Studenti ale také často překvapivě sice mají obrovské technické znalosti, které já zdaleka nemám, ale v informační kakofonii se naprosto neorientují. Podléhají známému principu „vyhledávám si potvrzení vlastního světonázoru a ostatní je pro mě buď nezajímavé, nebo to pokládám za dezinformaci“. Často pozoruji u dosrostenců velmi chabě vyvinuté kritické myšlení, papouškování dogmat, která mají z domova. Jasně, že je těžké říkat náctiletým: Nevěřte ve všem rodičům, když jim naopak máme vštěpovat úctu k šedinám. Jenže dnes je třeba přísně rozlišit rodičovskou úctu a důstojnost od politických názorů, které já jako dítě nemám vůbec za povinnost sdílet.

JK: Nemluvě o tom, že i samotní rodiče bývají často obětí fake news a různých bludů, které někdo jiný právě proto, aby je dostal na svoji stranu, rafinovaně šíří.

Co tedy ve školách říkáte?

PP: Zkoušíme žáky a studenty přesvědčit, že by měli pochybovat i o něčem, o čem si do této doby mysleli na sto procent, že je pravda. Že by měli umět diskutovat i se svými pedagogy a rodiči. Je třeba je naučit slušně diskutovat i na sociálních sítích, kde je možná anonymita, za kterou se schová kdejaká vulgárnost.

Mediální gramotnost se dnes ale ve školách vyučuje. V čem je váš projekt jiný?

JK: Máme výhodu ve zkušenostech. Samozřejmě, že i my upozorňujeme na obecné zásady, ale hlavně mluvíme o konkrétních případech. Petra jich má jako válečná zpravodajka víc než dost a já, díky mé zkušenosti s médii taky. Ono se dá na spoustě na první pohled neškodných a banálních příběhů ukázat, že ve skutečnosti je to všechno úplně jinak.

Máte už za sebou několik přednášek. Jak na ně žáci a studenti reagují?

JK: Zatím jsme Socky představili na školách v Praze, kde byly nejenom děti, ale i jejich rodiče a učitelé. Na začátku jsme je trochu vyděsili, protože jsme jim oznámili, že po skončení budou mít dvakrát větší hlavu, ale nakonec se ukázalo, že to není tak zlé, protože se všechno snažíme podávat odlehčeným způsobem, takže dojde i na veselé historky z natáčení. A když děti posledně odcházely ze třídy, tak nám samy od sebe říkaly, že některé věci už opravdu dělat nebudou. To mě potěšilo.

PP: Větsinou se studenti a děti začnou ptát na věci, na které by se pedagogů a rodičů nezeptali. Nejlepší je, když se "pohádáme". Zkusíme si v praxi, jaké to je s pomocí argumentů hájit svůj názor. A naučíme se, že nikdy nesmíme použít třeba: Někde jsem to slyšela… nevím, kde jsem to četl… říkali mi to doma, ale jak to vědí, nevím…

Jak si váš projekt mohou učitelé, či ředitelé škol objednat?

JK: Nejlepší bude, když mi napíší mail, na našem divadelním webu najdou adresu a já je pak nasměruju dál.