Starosta Pijáček: V Koreji jsem pocítil, jak jsem nesmírně hrdý na naši zem

Vlčnov /ROZHOVOR/ - Sotva se minulý týden vrátil z dvoutýdenní konference ICCN v Jižní Koreji, tedy organizace, která se stará o celosvětové kulturní dědictví a jíž byl dva roky prezidentem, hned se vrhl do další práce.

„Ještě před chvílí jsem stál v gumákách na stavbě, v obci opravujeme cestu," omlouval se, když s malým zpožděním přiběhl na schůzku. A pak se rozpovídal o vděčných Korejcích, mírotvorné kultuře i mužské srdečnosti.

Minulý týden jste se vrátil z konference ICCN v Jižní Koreji, kde se sešli starostové téměř z celého světa. Jaké zastoupení tam měla Česká republika?

Měli jsme jednu z největších výprav, asi pětadvacet lidí. Doprovázela mě Eva Románková, která zastupovala Českou národopisnou společnost, na studentském fóru byli zástupci Gymnázia Uherské Hradiště, jsou totiž pod UNESCO, a organizace ICCN se oficiálně stala konzultačním místem této světové organizace, takže pro mě volba zástupců na studentské fórum byla velmi jednoduchá. A nejpočetnější skupinou byl taneční soubor Hradišťan, který reprezentoval statky nehmotné kultury, které jsou zapsané na seznam UNESCO, a to jízdu králů a verbuňk. Když byl festival zahajovaný, ze všech asi sto účastníků si vybrali na vystoupení tři země, jednou z nich byla Česká republika a Hradišťan. A když jsem tam seděl, byl jsem tak nesmírně hrdý, cítil jsem dojetí a zdravý patriotismus. Spolu se mnou pak zahajoval celý festival starosta Gangnam-gu.

Jak jste samotné zahájení prožíval?

Přede mnou seděly tři nebo čtyři tisíce lidí, ale když to zvládl Hradišťan, spadla ze mě tréma, že to zvládnu i já. Přijetí bylo velmi vřelé. I můj úvodní projev měl u diváků obrovský úspěch. Dostalo se nám obrovských poct i od českého velvyslance, vystupovali jsme také v Soulu v národním muzeu, kde se slavil 28. října svátek vzniku Československa. Tam předvedl Hradišťan hodinový pořad od Janáčka. A když jsme si s velvyslancem připíjeli na zdraví České republiky, tak jsem cítil, že tam je sice krásně, ale tady je doma a nikde jinde bych nemohl žít.

Kolik zemí bylo v Koreji zastoupeno?

Sto zemí ze všech kontinentů kromě Austrálie. A to včetně nových členů, kterých jsme přijímali dvanáct. A přijímali jsme taky největší počet neziskových organizací, těch bylo kolem deseti, které se podílí na udržování lidové kultury.

Co vše bylo součástí vašeho programu?

Do pracovní části konference jsme měli s Evou Románkovou připravený referát na téma implementace úmluvy o ochraně nehmotného kulturního dědictví a jejího naplňování v jednotlivých státech, což bylo hlavní téma konference. A byl velmi úspěšný. Zase se mi potvrdilo, že Česká republika je v mnoha ohledech vzorem pro ostatní, protože to, co jinde teprve hledají, my už jsme nalezli. Ale bylo to inspirativní i pro nás. Například v Novém Mexiku měli problém s udržením tradičních řemesel, která patří do chráněných statků. Měli tam obrovskou tržnici, kterou rekonstruovali, půlku nechali ke komerčním účelům a v té druhé se připravil prostor pro stánky, dílny, školu řemesel. My jsme měli kdysi ÚLUV, který po devadesátém roku zanikl, což cítím, že velmi chybí. Pak se ukazovaly praktické příklady, jak ve kterých státech vedou mládež k udržování tradic, nebo třeba jak se udržují rýžová pole, jak se sadí rýže… Aby nehmotné statky nezmizely z mapy světa.

Poslední dva roky jste byl prezidentem ICCN vy. Kdo po vás tuto štafetu převzal?

Funkci jsem předával starostovi jihokorejského města Gangnam-gu.

S konferencí byl spojen i festival, který jste zmiňoval…

Je zapsaný na seznam UNESCO a je v Koreji nejprestižnější. Potkávají se tam na jednom místě a v jednom čase statky zapsané na nehmotný seznam UNESCO, což je úžasné. Když tam člověk přijede, třeba v pěti dnech je může všechny vidět. Když jsem řídil jako prezident poslední jednání předsednictva ICCN, navrhoval jsem jej rozšířit na další místa konferencí. Takže za dva roky bude v Isfahánu, v Íránu, kde jsou nádherné památky z období Persie, a postupně bude rotovat po dalších místech. A další věc, kterou jsem prosadil, je, aby organizace ICCN přijímala záštity nad významnými událostmi lidové kultury. Nejen ty ze seznamu UNESCO, ale třeba i nad malými událostmi, ale významnými pro tu kterou komunitu. A tak třeba s kolegy z Kunovic, Hluku a ze Skoronic požádáme o záštitu nad jízdami králů.

Čím vás ty dva roky ve funkci prezidenta ICCN obohatily?

Člověk si uvědomí, že na světě není sám. Že Česká republika není pupek světa, spousta míst má nádherné humorné i nehmotné statky a kulturu. A potvrdil jsem si, co jsem cítil, že naše kultura není jenom naše, že patří celému světu. Je to hluboké poznání, že všechny ty statky nevlastníme sami pro sebe. Kultura je platformou k poznávání, ale i třeba pro budování mírových procesů. Třeba do Íránu pojede kolega z Izraele, zástupkyně USA… A tak jsme museli řešit třeba i bezpečnostní otázky, nemůže se stát, že by někoho nevpustili do země, nebo naopak potom někoho nepustili zpět domů. Na to vše se musí brát ohled a řešit, byla to složitá diskuze, nakonec jsme ale byli ujištěni, že na území tohoto státu budeme vpuštěni všichni.

Měla vaše funkce nějaký vliv na to, že fenomén jízdy králů byl zapsán vloni na seznam UNESCO?

Určitě ne. Tyto fenomény se posuzují čistě v odborné rovině a podařilo se to jen díky materiálu, který perfektně připravil Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, který byl dávaný i za vzor.

Zaznamenali jste po zápisu na seznam UNESCO větší zájem o jízdu králů ze strany kandidátů na krále a legruty?

Ten zájem je naštěstí pořád stejný, takový, jaký byl. Pro ně je to rozhodnutí o pocitu hrdosti na to, že jezdil táta, dědeček, pradědeček a já pojedu taky. To je to pravé ořechové, co přesvědčí mladé lidi, aby na toho koně sedli, přestože ještě dva dny předtím lítali někde úplně jinde. Jeden kluk říkal svojí mamce, když po něm něco chtěla počkej až po jízdě králů, to je pro mě větší svátek než svatební den. A to je podstatné, že to tak sami cítí. Nějaký oficiální zápis to nijak nezměnil.

Druhá věc je finanční náročnost pro rodiče krále…

To je. Snažíme se ale, jak obec, tak Společnost jízdy králů, rodičům krále pomoci i finančně. Aby se mohli rozhodovat pouze srdcem. A teď přemýšlíme, jak podpořit kluky v družině, protože i oni si musí zajistit kroje, koně, výzdobu.

Toto pondělí proběhla v Praze vernisáž Love Hearts, která zahajovala benefiční výstavu o mužské srdečnosti. Mezi sto jedna portréty je i váš. Mezi jaké osobnosti jste se dostal?

Je tam například Rey Koranteng, Tomáš Klus, Jan Kraus a další. Před necelým rokem mi k mému velkému zděšení volala paní z fotografického studia, jestli bych byl ochotný se toho zúčastnit. Říkám, prosím vás, jak jste zrovna na mě přišli? A ona to se neptejte, dostali jsme dobrý tip. Vy jste takový srdcař (smích). A jestli bych se vyfotil ve vlčnovském kroji, že ke mně patří. Tak jsem přijel v kroji, fotili jsme asi dvě hodiny, a ona potom říká, víte, my jsme se dívali na kroje i z jiných míst, ale vy máte na levé straně kordulky vyšité srdíčko, to je úžasné.

Takže se u vás s tím srdcem trefili.

To ano. A pak mi říká, ještě se podívejte na internet na fotky ze zákulisí focení. Já jsem se zděsil, co tam bude, no a ona mě fotila, jak si žehlím košili. Kroj byl po cestě samozřejmě úplně zmačkaný, tak bylo třeba ho nachystat. A ta fotografka byla úplně na větvi, že chlap vezme do ruky žehličku, ví, jak se zapíná, kde se pouští pára a umí si vyžehlit krojovou košili. No umím, no (smích).