Když jsme si domlouvaly rozhovor, vyjmenovala jste spoustu aktivit, které stále děláte. Co všechno mezi ně patří?

Třeba teď jsme měli akademii třetího věku, vedla jsem exkurzi na Javořinu. Bylo to moc pěkné, všichni byli spokojeni.

To bylo v rámci Pantoflíčku?

Víceméně ano, to se dá vše shrnout pod jeho hlavičku. Jednak se staráme o naši lokalitu Kolo, což je mokřadní rezervace, kde roste hrozně moc orchidejí. Kosíme ji, vybudovali jsme tam studánku, počítáme orchideje. Nedávno jsme měli mít počítání orchidejí pro děti a veřejnost. Ale bohužel přišel takový liják, že nám to pokazil. To se nedá nic dělat. Bude to jindy.

Lokalita Kolo v Bílých Karpatech je velmi vzácná. Pod svá ochranná křídla jste ji převzali před pár lety, proč jste se k tomu odhodlala?

To bylo proto, že CHKO ji vyřadila ze sítě chráněných území. Nezdálo se jí to dost atraktivní. Kosívala se těžkými traktory, a protože je to mokřad, nějaký ten traktor tam vždycky uvízl, další jeden nebo dva ho přijely vytáhnout, takže to šíleným způsobem rozjezdili. A já už jsem se na to nemohla dívat. Tak jsem si to nechala vyměnit na pole po mých rodičích a dnes je to vlastně můj majetek. A tak se o tu lokalitu staráme. Napsali jsme projekt, koupili jsme za to malou sekačku a členové Pantoflíčku, kteří úžasně pomáhají, to udržují. Orchideje už musí být dávno odkvetlé, semena dozrálá, a proto se nám daří ten počet tak úžasně navyšovat. Vloni tam bylo více než tři tisíce orchidejí, což je nejbohatší pole toho druhu v České republice.

Vy jste opravdu vyměnila pole po rodičích za mokřad?

To nebylo tak moc, to mi ještě zbylo. Je to jenom půlhektarový mokřádek. Ale je jasné, že to nebyl výhodný obchod (smích).

Je z toho ale vidět, že příroda je pro vás opravdu na prvním místě…

Určitě.

Kdy vlastně vznikl Pantoflíček a hlavně proč?

Pantoflíček vznikl v roce 1989, a přestože mám aprobaci čeština – ruština, vždycky jsem měla k přírodě blízko a vždycky jsem vedla nějaký přírodovědný kroužek. A tehdy jsme napsali s panem ředitelem projekt, jehož součástí byla výstava Příroda Bílých Karpat, kterou má škola v Dolním Němčí doposud ve vestibulu. Tam to všechno začalo. Potom už si to vyžádalo další kroky, založení Českého svazu ochrany přírody, založení ekocentra, s čímž nám velmi pomohl i tehdejší odbor životního prostředí na okresním výboře v Uherském Hradišti. Všemožně nám pomáhali, jak finančně, tak fyzicky.

Co všechno Pantoflíček dělá dnes?

Třeba jsem vedla exkurzi učitelů Zlínského kraje v rámci environmentální výchovy, vzdělání a osvěty. Staráme se o takovou malou sakrální památku, kříž, který jsme osadili ze čtyř stran stromy, protože stojí uprostřed lánu. Pracujeme s dětmi, děláme výukové programy, o nichž jsme ve spolupráci se Zlínským krajem vydali publikaci.

Vidíte v práci s dětmi ten největší smysl do budoucna, vychováváte si svoje nástupce?

No, v podstatě už na to teď nemám dosah. Mně je sedmdesát a už jsem pár roků v důchodě. Ale přesto nějaké výukové programy dělám, pro děti i dospělé. Ale zúročuje se mi to, jak jsme si vychovávali nástupce už v minulosti. Třeba Zbyšek Karafiát si založil ornitologický klub v Dolním Němčí, kluci Garajovi, otec a syn, nebo Pavla Modráková, to jsou všechno lidi, kteří mají k přírodě velice blízko a chtějí o ni pečovat.

A jak myslíte, že jsme na tom obecně s ochranou přírody? Je společnost dostatečně poučená?

Zlepšuje se to, ale pomalými krůčky. Vždycky mě potěší, když někdo, u koho bych to ani nečekala, přijde a řekne: „Viděl jsem v přírodě něco pěkného." Nebo: „Chcete, přijdu vám pomoct na Kolo." To je úžasné. Ale těch hlasů je stále ještě málo. A myslím, že by pro to měla udělat víc vládní garnitura. Pořád se pro ochranu přírody dělá málo. Je to lepší než třeba na Slovensku, ale dalo by se toho hodně zlepšit.

Mluvíte o nějakých konkrétních věcech?

Bylo by toho dost, především je to v zákonech. Třeba Šumavu by měli řešit tak, že by měli poslouchat odborníky na přírodu a ne lesáky. Třeba by se mělo víc řešit územní plánování s ohledem na přírodu.

Když pomineme kolos vlády, co může udělat každý z nás?

Mně to přijde tak, že jsme příliš zkomercionalizovaná společnost. Většina lidí je zaměřená spíš na spotřebu materiální, ne na duchovní statky. A těch lidí, kteří vidí okolo sebe pěkné věci a jsou ochotni pro ně něco udělat, je stále menšina.

Tak máme třeba třídit odpad…?

To každopádně! Ale třeba těžko vysvětlíte lidem, že by neměli tak vysekávat trávníky, ale nechat si přírodu trochu pustit do humna. My třeba v lokalitě Kolo budeme budovat hadí líheň. To si může udělat každý na zahrádce a bude mít po myších a slimácích… A abych nezapomněla na tu naši památnou hrušku ve Slavkově!

To je ta vaše slavná stříbrná hrušeň z loňského roku.

Ano. Ta hrušeň měla padnout a CHKO ji nakonec vyhlásilo památným stromem. A když už to bylo tak, tak jsme ji přihlásili do soutěže Strom roku.

Druhé místo v této soutěži bylo obrovským úspěchem. Cítíte to jako určitou symboliku vaší práce?

Ano, cítím. Když jsem původně slyšela, za kolik hlasů se vyhrává, tak jsem si říkala, že do toho nejdeme, deset tisíc hlasů, to je třicet tisíc korun přes esemesky, to ani náhodou. Ale jak jsme se v tom zachytili drápkem, už člověk musel. Všichni říkali: „Velice vám držíme palce!" Třeba nám na kole přivezli odněkud hlasy a my jsme zase hlasovali za jejich strom. To byla tak pěkná sounáležitost nejen tady ze Slavkova a sousedních obcí, ale z širokého okolí. My jsme tu hrušku dostali do této pozice i díky našemu osvícenému starostovi Liboru Švardalovi, který se mnou jezdil po školách od Žítkové až po Zlín, kde jsme prosili o hlasy.

Zřejmě jste toho udělali maximum, stejně jako vy děláte například pro lokalitu Kolo.

Asi ano. Přijeďte se podívat. Na jaře jsme tam otevřeli studánku, počítáme orchideje, kosíme, hrabeme. Máme všichni puchýře, ale nálada je výborná.

Vlasta Ondrová

• pochází ze Slavkova, kde celý život žije
• letos je jí 70 let
• celý život učila ruštinu a češtinu na školách ve Slavkově, v Horním Němčí a Dolním Němčí
• je celoživotní ochránkyní přírody, vedla k ní i děti ve škole v rámci přírodovědných kroužků
• v roce 1989 založila regionální centrum Českého svazu ochránců přírody Pantoflíček v Dolním Němčí. Prošlo jím asi čtyřicet členů, dnes je jich sedmnáct
• v roce 1999 získala titul Učitel roku za okres Uherské Hradiště, o tři roky později na festivalu Týká se to také tebe dostala ocenění za přínos environmentální výchově
• má čtyři děti a šest vnoučat

Autor: Petra Kučerová