Je jedno červencové pondělí po poledni a já se údolím podél zdejšího potůčku blížím k lokalitě, kde již několik dnů sečou desítky dobrovolníků louky, suší seno a následně je shrabují a nechávají odvážet traktorem k dalšímu využití. Parkuji mezi vozidly účastníků sečení nad korytem toku, s viditelnými stopami po deštivých přívalech z minulých dnů.

Procházím tudy ve chvíli, kdy větve stromů, které zatarasily lávku, odklízejí a upravují brod potomci dospělých Brontosaurů.

Potkávám tam pětašedesátiletého místního rodáka Františka Gabrhela, jenž se nedaleko stará o rodný dům.

„Nacházíme se v oblasti, kde tento Žítkovský potok dělí katastry obcí Žítková a Pitín. Mé rodině tady patří patnáct hektarů pozemků. Já osobně si myslím že práce ochránců přírody má smysl a je dobré, že sem jezdí se o louky starat,“ pokyvuje hlavou Žítkovan.

Základní tábor Brontosaurů, jenž se rozprostírá na druhé straně potoka, tvoří velmi stará usedlost s improvizovanou kuchyní, umývárkou i jídelnou ve stodole a desítkami stanů rozestavěných kolem.

„Ty objekty zde jsou doslova historické. Ze záznamů prvního vojenského mapování kolem roku 1750 je patrné, že budovy už tady tehdy byly. Víme také, že v polovině minulého století byly využívány jako škola,“ upřesňuje spoluorganizátor tábora Michal Hájek, jenž mimo jiné působí na Masarykově univerzitě v Brně v Ústavu botaniky a zoologie jako docent.

Kosy, sekařky, křovinořezy

Tábor Hnutí Brontosaurus, jak žítkovské sečení orchidejových luk jeho aktéři označují, se koná ve dvou červencových turnusech.

„Na tomto prvním bývá denně 50-60 lidí, včetně dětí. Seče se od rána od půl sedmé do půl osmé do snídaně, pak od osmi pokračujeme zhruba do desíti. Seče se kosami, a pak až oschne rosa vystřídají sekáče ruční sekačky a křovinořezy. Ostatní si vezmou hrábě a jdou seno shrabávat a rozhazovat,“ popisuje Michal Hájek denní rozvrh činnosti. Po obědě je podle jeho slov siesta a seno schne. Následuje obracení sena, případně nakládka na vlečku traktoru a večer je pak volná zábava.

Vzhledem k tomu, že přijíždím o polední pauze, vydáváme se s Michalem na oblídku přírodní rezervace Hutě, která se rozkládá na svahu kolem tábora až nahoru, několik stovek metrů k moravsko - slovenské hranici na horizontu. Většina luk sice zatím posečená není, ale tu a tam jsou k vidění obsečená kola.

Spousta chráněných druhů

Dozvídám se, že orchideje kvetou v dubnu a v květnu, proto je ta správná doba na sečení luk právě v červenci. Nesečou se jen ta místa, kde se nacházejí ohrožené rostliny, anebo ta, jež jsou předmětem přírodovědeckých experimentů.

„Tady si třeba můžete vyfotit bílé chomáčky suchopýru širolistého, tolie bahenní, přesličku obrovskou, kruštík bahenní, nebo prstnatec májový. Silně ohrožený suchopýr širolistý má zajímavý místní název, na Žítkové se mu říká hladzipička,“ uvádí Michal Hájek s úsměvem. Další zajímavostí zdejších luk je to, že i když se procházíme po svahu, neustále nám pod nohama čvachtá voda, jako bychom si to rázovali permanentně podmáčeným terénem.

„Jsou zde vývěry pramenů, protože louky leží na pískovcovém a jílovcovém podloží a v místech, kde se ta podloží potkávají, prameny vyvěrají. Svah se proto sune a vytváří drobné sesuvy. Dřívější majitelé to tady nikdy neodvodňovali, kosili louky jen tradičně na seno, a my jsme v tom na ně navázali,“ vysvětluje Michal Hájek.

Najednou se nacházíme na parcele rodiny Gabrhelovy, v místech, kde kdysi stávala sklárna - huť.

„Když jsem byl malý a pásával tu krávy, kde jsem hrábl do země tam jsem měl hrst plnou skleněných a keramických střepů,“ vybavují se mi slova Františka Gabrhela. Michal Hájek zmiňuje, že od roku 1990 až do roku 1997 mívali Brontosauři právě na místě někdejší hutě (podle čehož je lokalita pojmenovaná) svůj první tábor. Pak je tam ale vyplavila velká voda a oni od té doby mívají svoji základnu kolem starobylé usedlosti, kterou časem odkoupili od majitele pana Sedlačíka.

Nechávají motýlí pásy

Mezi obkosenými místy, na která při obchůzce narážíme, je jedno s pomalu odkvétající pětiprstkou žežulní – letním druhem orchideje.

„Další obsečenou plochou je takzvaná mozaikovitá seč. Jde o motýlí pásy. Tato místa necháváme neposečená kvůli hmyzu (včetně motýlů),“ vysvětluje Michal Hájek. Brontosauři podle jeho slov orchidejové louky obhospodařují prostřednictvím Správy CHKO Bílé Karpaty, která tuto činnost financuje.

Mimořádnou dělá z lokality Hutě pestrá květena až 60 druhů rostlin na zhruba metru čtverečním ve srovnání s loukami obhospodařovanými běžně, kde jich roste jen 10-20 druhů. Brontosauři v posledních desetiletích v Bílých Karpatech vypozorovali také to, jak se naše klima pozvolna otepluje. Dokládá to například výskyt kudlanky nábožné nebo růže galské.

„Když jsme sem začali jezdit byly to spíše podhorské louky. Nyní je zde rozšířena celá řada rostlinných i živočišných prvků, dokladujících to, že je oteplování realitou,“ poznamenává Michal Hájek. Činnost Brontosaurů podle něj umožňuje udržet velkou pestrost druhů i v podmínkách měnícího se klimatu.

Hutě jsou přírodní rezervací v katastru obce Žítková, ve svažitém terénu severozápadní strany Vlčího vrchu. Toto území bylo nejdříve vyhlášeno 22. července 1982 tehdejším ONV Uherské Hradiště jako chráněný přírodní výtvor. V roce 1992 bylo Ministerstvem životního prostředí zařazeno do kategorie přírodní rezervace. Tato lokalita je protkána lesíky, remízky, loukami, bystřinami, mokřady a vytváří tak pestrou mozaiku krajiny s velkou druhovou diverzitou teplomilných i podhorských druhů. Přírodní rezervace Hutě je významná zejména pro výskyt velkého počtu silně ohrožených druhů, pro něž je střední část CHKO Bílé Karpaty mnohdy posledním současným stanovištěm.