V sobotu ji pak otec Ladislav slavnostně požehnal, i když jak Deníku prozradil, žehnal hlavně sklářům, kteří tady budou pracovat.

„Je to vyjímečná akce, chceme, aby pec vydržela, aby sklářské řemeslo fungovalo dál, aby odkaz našich otců fungoval tady dál ve sklárně v Květné další roky," přál si při této příležitosti ředitel skláren v Květné Marek Mikláš. To, že se skláři dočkali další nové pece bere jako neodmyslitelný životní vývoj. „Sklenařina, to je pro mne historie, která půjde dál. My to vše zase předáme svým dětem. To řemeslo nikdy nezanikne, a naše děti budou dělat co jsme dělali my jako skláři," usmál se Marek Mikláš.

Pec v Květné se žehnala pro dobrý pocit mistrů sklenářů. „Dřív se každá nová pec žehnala," uvedl také vedoucí hutního provozu Petr Hloušek.

„Všechny pece jsou v podstatě stále stejné a jestli si pamatuji kolikátá pec je to za těch třicet let? To si člověk už nepamatuje. Pár už jsem jich zbůral," komentoval slavnostní akt tavič Marian Kovár. Jak dodal, všem sklenářům by popřál zdraví, štěstí a úspěchy v práci a nové peci, aby stála co nejdéle. „Ta naše práce to je to asi pokora, práce, láska k dílu, přál bych nám, aby jen jsme byli zdraví," usmál se ještě Marian Kovár. Právě jeho práci a jeho kolegů v sobotu obdivovaly tisícovky návštěvníků.

„Loni jsme trhli rekord, šest tisíc lidí, myslím ale, že letos jej překonáme," uvedl ředitel Marek Mikláš spokojeně. Mezi přítomnými návštěvníky byla i Radka Vaňková s manželem. „Přijeli jsme sem až z Ústí nad Labem, přivedla nás sem práce českých sklářů. Manžel pracuje ve sklárně ve Světlé nad Sázavou. Tady je to úplná nádhera, řekla bych stará, krásná ruční práce," vyslovila svůj obdiv sklárně ve Květné. Vyrazila sem i Petra Prachmanová s dcerou Veronikou. „Bydlíme kousek ve Slavkově a tak jsme si den otevřených dveří nemohli nechat ujít," uvedla. „Šli jsme si sem i nakoupit, podpořit místní sklárnu," doplnil její přítel Robert Uher. Jejich menšímu doprovodu Verunce se zase líbil horkovzdušný balón. Právě ten byl součástí bohatého doprovodného programu. Mezi největší lákadla pak zcela jistě pak patřil prodej skleněných výrobků, lidově: „za babku" „Koupil jsem sklenice na víno, jsem tady již popáté, jezdím na sklo jsem vinař, ale jezdím sem rád a vždy si to tady prohlédnu," pochlubil se Dušan Mikeš z Hodonína.

V Květné dokáží vyrobit sklo francouzských králů

Josef Mikláš pracoval celý život ve sklárně. Sklenařina se pro něj stala životní tradicí, životním stylem i radostí. Již pošestadvacáté tak nechyběl na Dni otevřených dveří Crystalite Bohemia. Podle něj, správný sklář musí umět zvládnout základní tři veličiny. Teplotu, čas a gravitaci.

Jak je to s těmi třemi veličinami co musí sklenář zvládnout? A hlavně proč?

Teplota, gravitace a čas. Naberete sklo které má 1200 stupňů, když ho nebudete udržovat tak jak med, tak vám ho prostě gravitace stáhne na podlahu a když se na to budete jenom koukat, tak za pět, deset vteřin už nemáte živou hmotu, ale „hrču" průhledného kamene.

Kolik bylo těch hrčí kamene u vás, než jste se naučil sklářskému řemeslu?

Běžně je to tak, že se zhruba 2–3 roky kluk učil a chodíval mistrům na pivo, doléval vodu do škopků a díval se. Je to tak, že až tak po pěti, deseti letech si může říkat, že je sklář.

Jak dlouho jste u sklenařiny vy?

Od dvaašedesátého roku jsem u skla, vlastně až dodnes, i když jsem již v důchodu.

Takže ty veličiny již máte v malíčku ?

Teplota, gravitace, a čas, když tomu chlap poručí a zvládne ty veličiny, tak už si se sklem může hrát jak se ženskou.

A sklenařina je hra?

Svým způsobem ano. Musí to prostě bavit. Dobří skláři jsou do toho zažraní, je to prostě pro ně život.

A co jsou tady sklárny v Květné pro Vás?

Žiji v tom tady, pohybujeme se v tom všichni. Tady byli šikovní chlapi, kteří chtěli v tom světe skla, nebo i sobě něco ukázat. A díky tomu, jsou sklárny v Květné jedna z mála firem, která dokáže dělat sklo francouzských krá­lů.