„Jen na mě musíte mluvit trochu hlasitěji,“ upozorňoval, když usedal k rozhovoru a na stůl před sebe rovnal hromady materiálů dokazujících odvahu a statečnost českých výsadkářů ve druhé světové válce. Když o nich mluví, často používá výraz „oni“. Vladimír Maděra k „nim“ ale rozhodně patřil.

Oslavil jste úctyhodné 95. narozeniny. Jak se vám daří?

Jak by, jsem doma, chodím jen k doktorům, tak jaké pak užívání. Dokud mi slouží počítač, něco vymýšlím, ale chvějí se mi ruce, a tak si tam každou chvíli rozhodím nějaký program.

Vy stále zpracováváte materiály ze druhé světové války. Proč?

Dělám teď pro školy výstavu o heydrichiádě. Materiály o bezprostředně popravených. Já jsem ty kluky znal, byli u našeho útvaru, pak jsem jim dělal instruktora a technika. Taky jsem amatérsky fotografoval. Jejich přání bylo, aby se na ně nezapomnělo a byli v čítankách. A protože jsem poslední žijící z druhého londýnského oddělení, řekl jsem si, že to pro ně udělám. O ty materiály na výstavu měli zájem i zahraniční hosté.

Co by v těch čítankách o nich mělo stát?

Zkrátka, aby se o nich mluvilo, vždyť to byli hrdinové. Obětovali život pro to, abychom se měli lépe.

Kde v sobě mladý člověk, jako tehdy vy, sebere odvahu riskovat život pro něco tak abstraktního, jako je svoboda či vlast?

Byli jsme vycvičení a vyučení, získávali jsme poznatky ve škole a v Sokolu. Byli jsme národní fandové. A když bylo po záboru, tak ti nejodvážnější utíkali za hranice. Nejdřív do Polska a pak přes Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii do Francie a zúčastnili se francouzského válečného tažení. Tam nás tehdy některé vydali Němcům.

Věděli jste, do čeho jdete?

Ano, my jsme chtěli pomoct i za cenu života. Byla válka, a protože jsme byli čeští fanoušci… Stejně bychom tu dlouho nebyli. Brzy by nás sebrali.

Kolikrát jste byl v přímém ohrožení života?

Zatknout nás mohli kdykoliv, třeba v Maďarsku. Byli mezi námi konfidenti. A mám za sebou zranění až z Anglie. Bylo to v době, kdy jsme ztratili spojení a neměli zprávy od našich agentů. Při výcviku výsadkářů jsem si zranil páteř a hlavu. Od té doby mi v ní hučí.

Po vyléčení jste dělal instruktora…

Instruktora a technika. Vybavoval jsem je materiálem a tak dál.

A také jste konstruktérem prvního československého padáku.

Po válce jsem odešel z armády a chtěl jsem něco dělat. Na motorce jsem objížděl fabriky a zjišťoval, kde zbylo kvalitní padákové hedvábí, protože materiálu po válce nebylo. Nakonec jsem našel a ve výzkumném leteckém ústavu zkoušeli, jestli to není zteřelé. Nejdříve jsem zadal vyrobit deset, později sto padáků. Musel jsem ale provést první seskok a teprve pak nám povolili jej vyrábět.

Také jste prý pro výsadkáře zavedl kanady…

No ano, výsadkář potřebuje dobré obutí. Kanady držely kotník při seskocích. A jsou taky dobré do špatného počasí.

Díky vám také dodnes nosí výsadkáři červené barety…

Třeba ve Francii nám dávali běžné vojenské čepice, vypadaly jako pošťácké. Ale my jsme potřebovali něco, co bude při seskoku držet. Nejdřív nám to nechtěli povolit, že rudá barva je symbol krve, kterou prolil Churchill. A pak někdo řekl, tak ať to mají. No a bylo.

Co z těch vašich materiálů je nejcennější?

Když byla heydrichiáda, padlo všech sedm parašutistů v tom kostele, tak jsem to všechno sepsal. Dal jsem si za úkol najít po nich všechny pozůstatky. Všude jsem něco našel, hodně až po revoluci, obrázky jak je pitvali, uřezali jim hlavy a dali je do lihu. Dokonce jsem v kopce hnoje našel i padák Gabčíka a Kubiše, tam si ho schovali. Znal jsem je osobně, sloužil jsem ve druhém pluku a Gabčík ve třetím.

Co ještě?

Ten Gabčíkův samopal, co při atentátu selhal, tak to jsme dostali jako novou zbraň od Angličanů a velitel školy hledal systém, jak se to bude používat. Tady je (ukazuje na fotografii), vypálili jsme z toho sto ran a všechno dobře fungovalo. Takže byl přezkoušený a selhal proto, že tam dali moc nábojů. Mělo jich tam být pětadvacet. Nebo to měl v aktovce, a jak s tím hýbal, tak se patrony vzpříčily. Nešel už na místě nabít.

Máte pětačtyřicet různých vyznamenání a metálů. Kterého si vážíte nejvíc?

Na dvoře jsme měli hromadu písku, co tam zbyla po nějaké stavbě. Hráli si tam moji synové, najednou se dívám a z písku trčí jedna z mých medailí. Ale tak válečný kříž… (zamyšleně se dívá k vitríně s metály). A pak je tam taky ten Zlatý řád Karla IV., no a Řád bílého lva.

Vizitka Vladimíra Maděry

- narozen 19. března 1917 na Velehradě

- v mládí pracoval u firmy Baťa

- byl příslušníkem týlové sekce Zvláštní skupiny „D“ při II. (zpravodajském) odboru MNO exilové vlády v Londýně

- za válečné zásluhy byl oceněn dvěma válečnými kříži, Řádem bílého lva II. třídy a Zlatým řádem Karla IV. za budování výsadkového vojska a organizování vojenského dne při sokolském sletu v roce 1948

- tři roky strávil v komunistickém vězení a patnáct let v ostravsko-karvinských dolech

- za jeho odbojovou činnost se mu dostalo pětačtyřiceti nejrůznějších vyznamenání a medailí

- do hodnosti plukovníka byl povýšen teprve po listopadu 1989

- s manželkou Jindřiškou se vzali před 56 lety a vychovali tři syny

Autor: Petra Kučerová