„V této krásné vesnici, kterou s nadsázkou považuji za předměstí Uherského Brodu, Uherského Hradiště a Luhačovic, jsem vyrůstala a prožila svá první školní léta v mateřské škole (tehdejším dětském útulku) a na prvním stupni školy základní,“ prozrazuje kronikářka, která poté už za vzděláním dojížděla.

Druhý stupeň základní školy absolvovala v Nedachlebicích, Gymnázium UNESCO v Uherském Hradišti, a nakonec Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

„Po mateřské dovolené v roce 1979 jsem pracovala půl roku v mateřské škole v Částkově. Rok na to jsem nastoupila jako učitelka do Základní školy Velký Ořechov. Tam jsem prožila celý svůj pedagogický život, osm let jako učitelka a třicet let ve funkci ředitelky školy, s výjimkou půlročního působení na 9. ZŠ ve Zlíně ve funkci zástupkyně ředitele,“ přibližuje Eliška Flekačová svoji kantorskou minulost.

Práce ve školství je podle jejích slov náročná, zvláště pak ve vedoucí pozici, kdy je nutné umět se zorientovat v přicházejících reformách, změnách a požadavcích.

Jako kronikářka začala působit v roce 2002, kdy ji o to požádal tehdejší starosta Radek Železník.

„Váhala jsem, protože moje povolání a rodina zabíraly většinu času. Nakonec rozhodly nostalgické vzpomínky na tatínka i můj velký patriotismus. Můj tatínek, Vojtěch Palúch, byl malířem pokojů a byl vyhledávaným řemeslníkem v celém regionu. Oba rodiče byli hodně sečtělí, tatínek byl dlouhá léta kronikářem a vedl aktivní ochotnický spolek. Ten režíroval společně s panem řídícím Petrželkou a ve spolku hráli se zápalem částkovští občané a děti. Divadla se hrála v místním sále a o diváky nebyla nouze,“ listuje Eliška Flekačová vzpomínkami.

Dodnes si vybavuje vůni hereckých líčidel v maskérně, kam jako děti před představením chodívaly.

„U nás doma se vyráběly obdivuhodné kulisy, které tatínek maloval do posledního realistického detailu. Jeho koníčkem bylo malování obrazů s převážně náboženskou tematikou. Vždy jsem pozorovala, jak maluje, a to se na mně podepsalo i v tom, že jsem šla studovat výtvarnou výchovu,“ pokyvuje hlavou s tím, že u otce vydržela i několik hodin sedět, když psával v neděli odpoledne kroniku.

„Psal velmi úhledným písmem a krásně čtivým slohem. Každý jeho nově napsaný záznam jsem nahlas přečetla. Velmi mě zasáhlo, že kroniky uložené v Uherském Brodě při požáru archivu z větší části shořely,“ říká posmutněle.

Psát kroniku je podle Elišky Flekačové smysluplná, zajímavá, odpovědná práce i výzva a nezbytnou podmínkou je silný emoční vztah k místu a dostatek času na psaní.

„Můj elán a velké odhodlání k psaní kroniky bohužel narušilo onkologické onemocnění, se kterým jsem se potýkala delší dobu. To se promítlo i v náročnosti a čase na psaní. Návrat do práce a dohánění všeho v rozjetém vlaku při plnění ostatních povinností považuji za nejnáročnější období. Samozřejmě se to projevilo i při psaní kroniky,“ dodává na vysvětlenou.

Práce učitele a kronikáře mají podle Elišky Flekačové tradičně hodně společného.

„Zejména ve vesnickém prostředí byli učitelé historicky nejčastějšími kronikáři, což bylo dáno tím, že bývali společně s kněžími nejvzdělanějšími obyvateli a nejlépe dokázali reagovat na dění v obci. Nejen faktografickým popisem událostí, ale i jejich zasazením do širšího společenského rámce, dokázali vystihnout podstatu událostí a předávat je dalším generacím poutavou formou,“ srovnává Čáskovjanka učitelské povolání s kronikařinou.

Mnoho odlišností mezi prací učitele a kronikáře nevidí.

„Ta nejzásadnější zřejmě spočívá v tom, že posláním kronikáře je především popsat současné události a předat je čtenáři bez hodnotících soudů, zatímco učitel musí umět tyto události zařadit do širších historických souvislostí, hodnotit a předávat je svým žákům v objektivní podobě,“ vysvětluje Eliška Flekačová.

Líbí se jí kroniky psané rukou. Rukopis kronikáře podle ní vypovídal také o zapisovateli samotném. Na druhou stranu počítačová verze umožňuje v dnešní uspěchané době s velkým množstvím informací toho více a rychleji zaznamenat.

Eliška Flekačová se s oblibou zaměřuje na ty, kteří se k Částkovu hrdě hlásí, ačkoliv je vítr zavál jinam a Částkov stále berou jako svůj domov. A není jich málo.

„Ráda píši o lidech, kteří přispívají ke krásnému soužití obyvatel obce a jejich zájem je směřován k rozvoji naší krásné vesnice. Jsem pyšná, že tu máme úspěšně podnikající firmy, které se dokázaly prosadit v tvrdé konkurenci. Že každoročně mohu zapsat zprávu o konání částkovských hodů a o tom, že mládež se zájmem udržuje tuto tradici,“ líčí kronikářka. K nejsmutnějším zprávám bude podle jejích slov patřit tato koronavirová doba.

Eliška Flekačová miluje historii Částkova, od jeho vzniku až po současnost.

„Jsem hrdá na to, kolik občanů se dokázalo prosadit, proslavit a něco dokázat, i na to, že máme v Částkově za čestného občana prohlášeného podplukovníka Zdeňka Kozelku (1917-1991), letce RAF, který zemřel ve Vídni. Jeho tatínek byl dlouholetým řídícím, bratr Ludvík Kozelka byl lékařem a působil v Uherském Hradišti. Velkého úspěchu dosáhly také místní hasičky, neboť v roce 1971 zvítězily v mezinárodní soutěži. Jsem ráda za každou zprávu, která posouvá naši obec dopředu a přeji jí, aby se v ní všem budoucím generacím žilo stejně krásně jako nám a našim předchůdcům,“ dodává částkovská kronikářka závěrem.