„V mém životě není opravdu nic výjimečného, mimořádného ani nápadného. Zaměstnankyní skanzenu jsem už šestým rokem. Ještě čtyři měsíce po jeho slavnostním otevření, které bylo v červnu 2004, jsem v Tupesích vyráběla keramická korýtka na střechu knížecího obydlí palácového typu,“ listuje živými vzpomínkami Hrabalová.

Když dokončila výrobu dvoutisícího devítistého keramického korýtka, nastoupila ve Velkomoravském opevněném sídlišti středního Pomoraví jako pokladní.
„V mém první dekretu o ustanovení zaměstnance do funkce bylo na pěti řádcích rozvláčně vyjmenováno, co bude náplní mé činnosti ve skanzenu. Řeknu-li to stručně, holka pro všechno,“ říká s úsměvem Hrabalová. „Byla jsem si vědoma toho, že chodit do práce jen pro peníze, to nejde. K práci ve skanzenu, ať už je to ve funkci pokladní, průvodkyně nebo ošetřovatelky zvířat, musí mít člověk lásku,“ má jasno Renata. Do služby dojíždí ze Zlechova na Modrou autem, v zimě přes pole na lyžích.

„Navzdory tomu, že v sobotu mně cesta na běžkách do skanzenu a zpět domů trvala tři hodiny, byla to překrásná projížďka zimní krajinou. Běžky bych jako dopravní prostředek trvale používat nemohla, protože bych po takovém sportovním výkonu, už asi nepodala odpovídající výkon pracovní,“ neskrývá Renata únavu z cesty.

Pokud má ve skanzenu službu ona, správce skanzenu Lubomír Sláma nebo Markéta Velgová z Modré, čeká tam na ně bezmála čtyřicítka zvířat. Musí je nakrmit a nanosit jim do napaječek dostatek vody.

„Radost mám ze dvou jehňátek. Jedno z nich spatřilo světlo světa před týdnem, druhé před čtrnácti dny. Na jaře bychom se měli dočkat od šesti oveček, kterým říkáme Berušky, a koz Lízy, Berty a Rozárky dalších mláďat. V požehnaném stavu je i švýcarská bachyňka Růženka, která v listopadu loňského roku přivedla na svět čtyři selátka,“ raduje se Hrabalová. S úsměvem dodává, že Růženka s černým kanečkem Hubertem mají snad plánované rodičovství. O prasátkách, která se těm sádelnatým kuličkám narodila, vede matriku. „Růženka rodí dokonce dvakrát ročně. Vloni i předloni přivedla na svět růžovoučká i černá prasátka. Bylo to na den přesně, 24. dubna,“ dává k dobru průvodkyně skanzenem.

Lednová zima podle Hrabalové zatím zvířatům žijícím ve skanzenu problémy nepůsobí. „Všechna zvířata jsou řádně ustájena v objektu sdruženého pracoviště a ve zbrusu nové stáji. Tu naši zvířecí chráněnci, kteří zimou rozhodně netrpí, dostali jako dárek k loňským Vánocům,“ svěřuje se Hrabalová a poodhaluje, co čeká zaměstnance skanzenu poté, co z něj zmizí sníh. „Musíme utěsnit některé chýše, vyspravit na nich větrem poškozené rákosové střechy a opravit ploty kolem slovanského sídliště,“ dodává Hrabalová.