„Věnec se po skončení dožínek uloží do expozice Slovácko ve Slováckém muzeu a po dvou letech je rekonstruován. Nejinak je tomu i letos. Dožínkový věnec je upleten z pšenice a polního kvítí," uvedla Jana Trubačíková, hlavní pořadatelka dožínek z pořádajícího souboru Míkovjan.

Poznamenala, že v objemu kulturních akcí na Slovácku je pořádání dožínek jednou za dva roky adekvátnější a mnohem realizovatelnější, než je organizovat každým rokem. Lidé se pak na ně více těší.

Ráz dožínek nebo také dožaté se na Slovácku liší podle regionů. V Míkovicích začaly slavnosti v tamní kapli sv. Anežky České požehnáním dožínkového věnce kunovickým farářem Jaroslavem Poláchem. Poté se vydal průvod krojovaných ulicemi Míkovic k hospodářům, kterými se už podruhé v novodobé historii dožínek stali manželé Zdeněk a Hana Procházkovi.

„Pravda, měli jsme nějaké představy, kdo by mohl být hospodářem, ty nám ale nevyšly. A tak jsme už podruhé oslovili manžele Procházkovy, kteří nás podporují při pořádání folklorních i kulturních akcích, zda by se nezhostili rolí hospodářů. Oni nám na to bez zaváhání kývli," neskrývala radost Jana Trubačíková.

Vzpomenula, že v minulosti bývala v Míkovicích dožatá každý rok a jedni a tíž hospodáři i několik let po sobě. Folkloristé z Míkovjanu ale nesklouznuli do obvyklostí. Dožínky pořádají ob rok, také hospodáře se snaží měnit, i když je někdy složité je sehnat.

„S manželkou jsme se nedávno bavili o tom, že nepodaří-li se pořadatelům sehnat hospodáře a budeme-li osloveni, tak se těch rolí zhostíme my. Nechtěli jsme, aby dožínky v naší městské části nebyly, nebo dokonce zanikly jenom proto, že se nesehnali hospodáři," realisticky přemýšlel Zdeněk Procházka, občan Míkovic a místostarosta královského města, který i s manželkou podporuje ve svém bydlišti folklor i tradice.

Jeho žena je dokonce členkou mikovického pěveckého sboru.

„Být při dožínkách v rolích hospodářů, to je pocta pro každého, kdo se jich zhostí. Ale ne každý toho využije," prohlásil Zdeněk Procházka.

S manželkou pak převzali od loňských hodových stárků a podstárků, Nikol Škráškové a Martina Řezníčka, Kláry Tvrdoňové a Jakuba Konečného, dožínkový věnec. Hospodáři chasu a účastníky průvodu pohostili. Pak usedli do kočáru taženého koňmi a doprovodu dožínkové chasy, nesoucí dožínkový věnec, ozdobené hrabicem, srpy, kosami a hráběmi, zamířili do kulturního areálu, kde dožatá vyvrcholila pestrým programem.

Kromě domácího dívčího folklorního souboru Míkovjánek, folklorního souboru Míkovjan, ženského a mužského sboru z Míkovic a tamní cimbálové muziky Mladí Burčáci rozhojnili program hosté.

lkotnice ze Suché Loze, staroměstská cimbálová muzika Bálešáci s taneční skupinou a nejlepším verbířem Slovácka Erikem Feldváblem, ale také soubor Lintava z Kunovic.

POZNÁMKA ZDEŇKA SKALIČKY

Slavnost díkuvzdání za nový chleb

Hodit srp do žita, přísluší už od nepaměti Markétě (13. července). Tak to alespoň tvrdí pranostika. Někdy si paní Příroda obuje boty toulavé a žně se kvůli deštivému počasí opozdí. Lid zemědělský pak musí spoléhat na to, až se počasí umoudří. Žhavé slunce letošního léta zbarvilo obilní klasy včas dozlatova a žně nemusely probíhat takzvaně mezi kapkami deště. Tam kde už sklizňové práce skončily, přišel čas dožaté, ale také čas nového chleba. Básník 20. století století, který tak rád pozdvihl každé krásné slovo k oslavě zrání a sklizně „stříbrného žitka i pšeničky zlaté", by dnes v tom žňovém dění jen těžko hledal žence s hrabicemi, ženy se srpy a hráběmi, jak je bylo vidět v sobotu při míkovických dožínkách. Ani koní, zapřažených do vysoko naložené fůry obilí, by litovat nemusel. Pro svou písničku polní by spíš hledal rým o pravidelném zvuku sklízecích mlátiček, ověnčil by práci kombajnérů, lidí na posklizňových linkách, traktoristů a další selské chasy. Určitě by zdůraznil, že chleba, nejdůležitější potravina a naše základní jistota, se v marketech nerodí. Chleba by si měl člověk vážit. Protože ten, kdo má zdraví, klid a chleba, ten má všechno, co je třeba.

.