Vernisáž a koncerty pořádané hradišťským Klubem kultury iniciovala jeho dcera Radka Baboráková (65 let), která na otce navázala založením folklorního souboru Rosénka. Na otázky nám odpověděla spolu se Štěpánkou Tománkovou (62 let), vedoucí Hradišťánku, který příští rok oslaví 60 let od svého založení.

V čem bude výstava Muzikantská krajina jiná než ty předchozí?

R.B.: Naše vize spočívala ve spojení obrazů a hudby. Předchozí vzpomínkové večery bývaly velmi nostalgické. Tady chceme nechat promlouvat hudbu, ve které se odráží tvorba pana Staňka. Soubory, které tu zahrají, si už sice jdou svou vlastní cestou, ale stále nesou stopu vlivu mého otce.

Co bude na výstavě k vidění?

R.B.: Asi dvě stovky obrazů i kreseb, které Klub kultury získal ze Slováckého muzea i ze soukromých sbírek, včetně té naší rodinné. Dále vystavíme záznamy ze Strážnice a Slováckého divadla, kde můj otec působil jako scénograf.

Š.T.: Jaroslav Staněk vystavoval už na autorských výstavách, a že jich nebylo málo. Ale tato výstava bude velká, prakticky v celých prostorách Reduty.

Proč se uskuteční jen do neděle 9. listopadu?

R.B.: Z bezpečnostních důvodů. Většina obrazů je ze soukromých sbírek a chceme zajistit, že obrazy majitelům zase v pořádku vrátíme.

V čem spočívá novátorství J. V. Staňka?

Š.T.: Uvedl v život folklor na jevišti. Lidová kultura tu byla přirozeně, projevovala se na hodech, při svatbách… Lidé v tom žili. Ale až pan Staněk si uvědomil, že místní zvyky může převést do jevištní podoby.

Paní Radko, kde se vzala vaše láska k folkloru? Předal vám ji právě otec?

R.B.: Určitě. Jako dítě jsem tancovala v Hradišťánku, chodili jsme na různé akce a doma se setkávali s folklorními umělci. Otec mi dal základy.

S jakým ohlasem se setkává náš folklor v Praze, kde jste vedla soubor Rosénka?

R.B.: Zájem zpočátku nebyl závratný. Ale postupně se zvyšoval a dnes ho můžu označit za obrovský. Začalo to tím, že jsem s členy Rosénky jezdila na Moravu, aby nasáli místní atmosféru, poznali mluvu a také se blíže seznámili s životem na vesnici. A v lidech to něco zanechalo. Povedlo se nám vytvořit partu lidí, kteří Hradiště a jeho kulturu milují.

Š.T.: Vytvořila se tam základna, která pravidelně navštěvuje Hradiště a mají k němu velice silný vztah. Považují ho doslova za mekku folkloru. Nejen na Slavnosti vína, ale i na další folklorní akce přijíždějí celé velké skupiny Pražanů.

Jaký byl Jaroslav Václav Staněk jako člověk?

Š.T.: Měl úžasné nápady a dokázal je lidem předat tak, že je okamžitě vzali za své. Přesvědčil pouhou svou myšlenkou.

R.B.: Měl také vztah k dětem. Proto taky založil Hradišťánek, který dnes vede právě Štěpánka.

Paní Štěpánko, co pan Staněk znamená pro vás?

Š.T.: Když jsem tancovala v Hradišťanu, říkali jsme mu tata a on nám děvčice. Nezapomenu, jak mi v roce 1971 řekl: „Děvčico, přijď na zkoušku Hradišťánku, ty bys mohla být vedoucí." I po těch 43 letech si pamatuji, že hrál písničku Dúbravěnko zelená, když jsem tehdy na tu první schůzku přišla. Tancování v Hradišťanu a vedení Hradišťánku byl zásadní mezník v mém životě.

Paní Radko, jakou vlastnost jste po otci zdědila?

R.B.: Určitě veselost. (přemýšlí)

Š.T.: Taky radost ze života a schopnost nabalovat na sebe lidi. V tom jsou oba dva unikátní. Plus mají společné, že se zničehonic seberou a jsou se toulat někam po kopcích do přírody.