Ještě než se s návštěvou usadí kolem stolu ve své domácí klubovně, pootevře okno, aby všichni byli na čerstvém vzduchu. Pak už se může u sklenky vína pustit do dlouhého povídání.

Rád vzpomíná na léta strávená ve staroměstském skautském oddílu, který byl po roce 1948 zrušen. Nejlepší akce prý bývaly na Břestku, kde Junáci na začátku třicátých let postavili za své peníze krásný srub.

„Pěkné byly také tábory v Osvětimanech, kde stál týden dvacet korun. A nebyl tam žádný doktor nebo kuchař. Postarali jsme se o sebe sami," říká. Zmíní také zkoušku tří orlích per, kdy skaut musí jeden den mlčet, druhý nejíst a třetí nebýt viděn.

Ty nejnáročnější zkoušky však přišly až s turistickými a horolezeckými výpravami do velehor. S partou kamarádů prošel Vojtěch Rosůlek Tatry, rumunské Karpaty i bulharský Pirin. Třeba rok 1955. „Ve čtyři ráno jsme vyrazili z hájenky, přešli celý hřeben Roháčů a o třetí jsme stanuli na vrchu Volovci. Převýšení tři a půl tisíce metrů. Ať si to zkusí dnešní adrenalinoví borci," vyzývá odvážlivce.

Dnešní optikou to zní skutečně extrémně. Neorganizovaná skupina zdolávala horské masivy bez zajištění a map, od chaty k chatě. A vždycky to nějak vyšlo. „Na Rumunsko jsme dostali 500 lei, tedy 518 korun, víc ani ťuk. S tím jsme museli vyjít. Vykoumal jsem, že týden vyžiji s dvanáctikilovým baťohem. Akorát jsem chleba nahradil skladnějšími knäckebroty," popisuje.

Zakladatel horolezeckého oddílu TJ Jiskra Staré Město, jehož nynějším nástupcem je Horolezecký klub Uherské Hradiště, si uvědomuje rozdíl mezi současnými horolezci a jeho současníky. „Tehdy byly naším cílem velehory, alpinismus. Dnes existují další směry, třeba lození po umělých stěnách nebo bouldering na malých skalách. Do Tater už skoro nikdo nejezdí," diví se.

S blížícími se Vánoci mu čím dál častěji zvoní telefon. Stále nadšený turista totiž už dvanáctým rokem vydává populární stolní kalendář o Chřibech. Tisícovka kusů každoročně mizí raketovým tempem, aniž by se dostala do obchodů.

I v takto požehnaném věku zvládá Vojtěch Rosůlek výstup z doliny na hrad Buchlov, při převýšení 235 metrů, šedesátkrát ročně. A při tom fotí. V kalendáři se tak vedle sebe objevují snímky ze čtyřicátých let i ty současné. Porovnávání značných změn podoby buchlovských kopců je prý zajímavé. A ani tady nešetří vitální senior kritikou.

„Firmy při těžbě dřeva ničí krajinu. Tahají kmeny, rozbíjí to na cimpr campr a nemusí po sobě nic opravovat. Louky v soukromých rukou také málokdo seče. Pak ztrácí hodnotu. Jiná doba, jiní lidé," krčí rameny.

A kde bere i po devadesátce tak obrovské množství energie? „Chození mě pořád baví. Až mě bavit nebude, přestanu. Zatím to ale jde. Jedno si však pamatujte. Kdo přestane sportovat, ten přibere dvacet kilo a je v háji," uzavírá ponaučením.