Na ní stojí stůl s moderním počítačem, tiskárnou a nad ním visí fotografie Svatého otce Benedikta XVI. Ján Turko mluví klidně, velmi dobrou češtinou s mírným polským přízvukem.

Kdy jste zjistil, že byste se chtěl stát farářem?

Poprvé jsem na to přišel asi na gymnáziu. Pocházím z Polska, tam to není nic neobvyklého (úsměv). Součástí výuky na gymnáziu je i výuka náboženství. A náš pan farář nás učil i přímo na faře. Vztah k víře jsem měl už i jako ministrant. Ale to konečné rozhodnutí přišlo až po vojně, na které jsem byl dva roky a zjistil, že je dost lidí, kteří by potřebovali, aby jim někdo v duchovní oblasti poradil. Proto jsem se rozhodl, že budu studovat v semináři kněžství. Ovšem v Polsku nebyl seminář součástí teologické fakulty, ale samostatnou školou pro kněze, takže jsem studoval v Nyse. A možná že tady už je souvislost s Hradištěm, protože tam vznikl první podnět k tomu, že i v Hradišti budou františkání, to rozhodnutí biskupa padlo na jednání právě v Nyse. Tam jsem studoval čtyři roky, rok v Olomouci, rok jsem byl na praxi ve Strážnici a byl jsem knězem.

A jak vás vlastně vítr zavál do Česka?

Není to daleko, navíc bydlím přímo v příhraniční oblasti, deset kilometrů od hranic. Kdysi v minulosti dokonce byla i českou oblastí, potom pruskou, pak to bylo polské Slezsko. A tato oblast navíc do roku 45 patřila pod olomouckou arcidiecézi, i když já jsem se narodil až po válce (úsměv).

Do Čech jste šel dobrovolně, nebo jste sem byl přidělen?

Dobrovolně jsem se rozhodl. Bylo to na základě zkušeností, které jsem měl s bývalým arcibiskupem Františkem Vaňákem, který už zemřel. Přijel k nám do Polska a ptal se na to, zda by někdo z nás nechtěl vypomoci v Česku. A my jsme ještě kdysi do Česka jezdili a rozuměl jsem tedy českému jazyku. Rozhodlo se nás asi deset bohoslovců studentů, kteří zde začali vypomáhat v duchovní správě.

Nejste tedy jediný polský farář v České republice?

Nene, dokonce poblíž Hradiště jsme tři. V Boršicích u Blatnice a v Huštěnovicích jsou také polští kolegové.

Potkáváte se jako přátelé, krajané?

Mívali jsme setkání jednou za měsíc, teď už to tak často nevychází, ale setkáváme se, to ano.

Říká se, že v Polsku jsou lidé poměrně silně věřící, zatímco Češi jsou největší evropští ateisté. Je to z vašeho pohledu pravda, cítíte ten rozdíl?

Rozdíl je vidět v uspořádání náboženského života v Polsku a v České republice. U nás to funguje víceméně na základě tradičních zkušeností, které byly kdysi. Vyučuje se běžně náboženství ve škole, kněží jsou součástí společenského života. I během totality, kdy to bylo těžší, to fungovalo. V České republice to během totalitních let v tomto směru víceméně nefungovalo. V dnešní době se to dohání a je to podobné jako v Polsku. I tam už to není to, co to bývalo kdysi, dá se to srovnat, je to svým způsobem podobné, ale prostředí je jiné, historický vývoj byl jiný.

S čím jste přišel do Uherského Hradiště, určil jste si nějaký cíl?

Přišel jsem do Hradiště, to už je asi dva a půl roku, s takovou představou, že přicházím do míst, kde už jsem dříve byl. Sloužil jsem ve Strážnici, ve Strání. Ale přesto to pro mě bylo něco nového. Cíl, který jsem si vytyčil, souvisí s výročím Cyrila a Metoděje. Řekl jsem si, že bychom pro to měli něco udělat, tak jsme začali chodit pěší pouť každou první neděli v měsíci na Velehrad. Ve tři hodiny odpoledne je tam mše svatá. Zatím to dodržujeme. Chtěl bych zase v lidech probudit tu zvědavost a touhu po poznání odkazu Cyrila a Metoděje. Protože už se na to hodně zapomnělo, jednou do roka je velká pouť, ale potom si na to člověk celý další rok nevzpomene.

Jak jsou na tom dnes mladí s vírou?

Já to vidím tak, že u mladých jde o to, jestli kromě toho kostela se i jinak zapojí do života farnosti. Třeba i tím, že vytváří skupinky, kde se scházejí a povídají si o víře a můžou něco společně udělat. Není to tak zlé, spíš jde o to, jestli si mládež udělá čas. Ve městě je to snadnější, na vesnici složitější. Ale měli jsme roky společnost mládeže z našeho okolí, byli jsme společně sedmnáct dnů na setkání v Madridu, a nezdá se mi, že by na tom byla mládež špatně v oblasti víry a společenského života. Víra není jen to, co vím, ale co žiju každý den. Myslím si, že v tomto směru je to dobré. A ty malé skupinky na farnostech mají šanci oslovit ostatní ve větším měřítku při akcích, které probíhají v našem městě.

Kdyby se mladý člověk rozhodoval, zda v sobě hledat víru, co byste mu řekl? Co tím může získat?

Určitě mu to může přinést větší rozhled v tom, co je kultura, jakým způsobem vznikalo společenství, ve kterém žijeme. A taky je to pro něj nabídka duchovního života, což je dnes hodně opomíjené, zaměřujeme se na ty věci, které potřebujeme hned k běžnému životu, ale zapomínáme na hodnoty duchovní. A jsou to hodnoty, které jsou vždy jasné, zřetelné a nikdy neztratí na významu. Samozřejmě je ale důležité potkat někoho, kdo to i žije. Není to tak, že je to člověku nabídnuto v rámci vyučování.

Vy pořádáte i akce pro děti, třeba drakiádu…

Moje zkušenosti jsou takové, že jsem působil v oblastech, kde lidi tolik neznají náboženský život. Neví, jak žije pan farář na faře, takže potom tyto akce, které děláme mimo kostel, jsou důležité. Je to příležitost pro setkání i s lidmi, kteří by třeba nepřišli napoprvé do kostela, ale přijdou na takovou akci.

Můžou tedy na vaše akce přijít i nevěřící lidé?

Stejně jako na všechny ostatní akce, které děláme v kostele. Samozřejmě možná je problém pro člověka, který poprvé přijde do kostela, být hodinu na nedělní mši svaté. Když neví, i co se jedná, tak je to těžké. Ale jinak věci, které děláme v kostele, neděláme jen pro lidi věřící. Kostel je i záležitostí kulturního života města a okolí.

Co rád děláte ve volném čase? Jezdíte třeba na dovolenou, máte koníčky?

Na dovolenou moc nejezdím, protože v tom kněžském životě je to trochu složitější. Nemůžu jen tak odjet na dovolenou, ale musím za sebe sehnat zástup, aby to ve farnosti probíhalo jak má, byly mše a podobně. K moři nemusím jet, nebo jen jednou za čas. Ale co mě zajímá, to jsou dějiny míst, kde působím, ale i ostatních míst, která navštívím. A rád cestuji na kole. Autem je to takové narychlo, projedu a nevím, co tam bylo. Takže letos jsme třeba jeli na kole do Padovy, další skupina jela do Říma, a měli jsme možnost projet celé Rakousko, to byla krása. Jsou to věci, které člověk pozná, jen když si na ně udělá čas. A rád poznávám lidi. Když někam jedeme, mám většinou domluvený nocleh na farnosti, tam se seznámím s lidmi, to mám rád.

Udělat si čas na cestování, to je asi podobné jako udělat si čas na víru a poznání…

Ano, to určitě. Řekl bych, že to se nedá rozdělit. V případě věřícího člověka se nedá říct – teď žiju vírou a teď žiju jiný život. Je to spojené. Ja jsem se třeba při té cestě do Říma poznával s jinýma lidma, které jsem dřív vůbec neznal,byli jsme spolu deset dnů, a člověk pozná lidi, kteří žijí vírou jako on, a to se nějak projevuje. Myslím si, že věřící člověk nepatří do muzea, ale ani by se neměl ze společnosti sám oddělovat. Patří mezi všechny ostatní lidi.

Páter Ján Turko

- 47 let
- narodil se v polských Glubčicích. „To město založil Přemysl Otakar I.," upozorňuje na další souvislost s Uherským Hradištěm
- v Polsku studoval čtyři roky v kněžském semináři, poté v Olomouci na fakultě teologické
- sloužil ve Strážnici, v Záběhu na Moravě, ve Strání, v Jevíčku, nyní je třetím rokem v Uherském Hradišti
- má rád historii, cyklistiku a cestování

Autor: Petra Kučerová