„V obřadní místnosti můžete vidět malby známého slováckého malíře Joži Uprky. Když se podíváte do přípravné místnosti, uvidíte naopak naprosto odlišný, však slovácký styl výmalby,“ předvádí filmařům první malebné zákoutí usměvavá Dagmar Vacková.

Po prvotním zchlazení se skupina přesouvá zpět na výsluní Masarykova náměstí. Vyrážíme na městskou túru střídajíce stín s žárem posledního červencového dne. V poměrně zrychleném režimu procházíme od Stanclovy lékárny, kterou většina skupiny s otevřenými ústy obdivuje, podchodem staré radnice směrem do Vodní ulice.

Zde absolvujeme krátkou chladnou zastávku v další z lékáren, která je zasazena do majestátní kopule u svaté Alžběty. Jen přes cestu už nás v někdejší okresní vojenské správě srdečně vítá veselý ředitel základní umělecké školy Stanislav Nemrava.

„Jé, tady jsem byl žádat o civilku,“ poznává místo jeden ze zúčastněných.

Jeden po druhém vstupujeme do chladného suterénu, ze kterého se nikomu z nás nechce.

„Nedá se svítit, musíme o dům dál,“ s povzdechem dodává Dagmar Vacková, která přítomné odvádí do staré budovy sokolovny z roku 1909.

Průvodcovské břímě zde přebírá starosta zdejšího Sokola Jaroslav Ševčík. Po vrzajících a značně nestabilních schodech stoupáme z tělocvičny se štukovými stropy až do míst restaurace Koruna. Byť na nás zprvu dýchne atmosféra prvorepublikových apartmánů, ocitáme se však v klubovně loutkoherectví. Zde všechny vítá místní sokolská celebrita Marie Kellerová, kterou k této budově vážou hluboké vzpomínky.

Mnohým ze zúčastněných však již vyschlo v krku, scházíme tedy rychlým tempem do zahrádky, kde mnohým padá brada údivem nad vinnými sudy malovanými slováckým motivem. Zde většina usedá jako do oázy k chladivému pivu. Ti, kteří ještě několik minut vydrží, se jdou projít do horního patra zahrádky.

„Když jsem byl malý, konaly se tu zvířecí trhy. Konají se tu dodnes, ale ne v takové míře. Jako kluk jsem sem chodil každou neděli. Bohužel kromě zábavy jsem tu viděl i nelidské chování k neprodejným zvířatům,“ smutně zavzpomínal starosta tamního Sokola Jaroslav Ševčík.

Úderem třetí již je vedro neúprosné a pauza nevyhnutelná. Všichni tedy zasedají ke stolům a na 15 minut se snaží zregenerovat.

„Dášo, ztratí se ve věznici ještě jeden člověk?“ dotazuje se jeden z přítomných, načež z pléna zazní „Tam se jich ztratí…“

Valná většina výpravy se tedy po čtvrt hodině vydává ještě podívat na hřeb celé filmařské procházky, totiž na exkluzivní prohlídku prostor nechvalně proslulé uherskohradišťské věznice.

„Tento obrovský komplex uprostřed města má hrozivou historii. Do deseti let proto doufáme, že zde začne fungovat muzeum totality. Takže ještě nějaký ten rok se tu dá určitě něco působivého natočit,“ zakončila průvodkyně Stránská. Po jejím mrazivém vyprávění o tamní historii se inspirovaní filmaři jistě však s těžkou hlavou tiše rozcházejí do vězničních samotek.

Autorka: Kateřina Večeřová