Druhé pololetí tohoto školního roku bylo nepochybně pro všechny náročné.Ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.Zdroj: Deník/archiv

Bylo. Tato situace ovšem prokázala mimořádnou flexibilitu většiny škol. Ze dne na den se totiž radikálně proměnila tradiční podoba výuky, školy musely velmi rychle hledat způsoby, jak budou vzdělávání dále organizovat, zjišťovat, kolik žáků má podmínky pro on-line komunikaci, rozhodnout se, jaký způsob komunikace s nimi zvolí, jak budou komunikovat s těmi žáky, kteří on-line připojeni nejsou, co bude obsahem vzdělávání, jak bude výuka probíhat a jakým způsobem budou žáky hodnotit apod.

Máte informace, jak se to školám dařilo?

Ano, začátkem dubna jsme vedli řízené telefonické rozhovory s řediteli téměř pěti tisíc škol

a diskutovali jsme s nimi vzniklou situaci ze všech možných hledisek. Podrobnou analytickou zprávu k tomu máme na webu, každý si to může přečíst. Do značné míry to záleželo na dvou faktorech – jaké postavení mělo digitální vzdělávání ve škole před mimořádným obdobím a do jaké míry byl ředitel školy schopen svou školu a své učitele v této době skutečně pedagogicky vést.

Jak to myslíte?

Ředitel školy má mnoho práce s provozními záležitostmi a zdaleka ne každý si dokáže najít adekvátní prostor pro vedení učitelů a řízení pedagogického procesu, jakkoli by to mělo být jeho primárním úkolem. Nicméně v období pandemie bylo provozních povinností násobně méně, a ředitel školy tak mohl skutečně plnit roli prvního učitele. Bohužel ve více než třetině škol neprojevilo jejich vedení dostatečné kompetence k pedagogickému vedení a řízení školy a organizaci vzdělávání nechalo nekoordinovaně na jednotlivých učitelích.

Takže výuku žáků v těchto školách nikdo neřídil?

Určitě ne dostatečně. Učitelé v těchto školách si jednotlivě volili komunikační platformy s žáky, někteří učili jakoby podle rozvrhu, jiní zasílali termínované úkoly, někdo měl stanoveny časy pro videokonference, někteří vůbec nezměnili obsah vzdělávání a učili vše, co by učili ve škole, jiní se naopak zaměřili na konkrétní tematické priority, někteří známkovali, jako by výuka probíhala normálně ve škole, další se zaměřili spíše na hodnocení pokroku žáků apod. Bylo to prostě různé.

Způsobovalo to problémy?

Jistě. Právě to bylo příčinou různých kolizí, kdy žáci byli zavaleni úkoly s podobnými termíny odevzdání, komplikoval se jim přístup k on-line vzdělávání, když měli třeba sourozence

a termíny jim kolidovaly. Všechno si to muselo během několika týdnů sednout a spolupráce školy, žáků a rodičů se postupně vylaďovala. Ale počátky v těchto případech rozhodně nebyly jednoduché.

Zmínil jste rodiče. Dostaly se k vám i jejich názory?

Toto mimořádné období ukázalo, jak je spolupráce školy a rodičů pro obě strany důležitá a jak pozitivní dopad na úspěšné vzdělávání může mít. Do komunikace se školou se totiž zapojili

i ti rodiče, kteří v normálních podmínkách příliš aktivní nejsou. Školy ve spolupráci s nimi hledaly optimální nastavení podoby vzdělávání, snažily se zohlednit, že v rodinách je více dětí, které se současně vzdělávají, jsou v různých ročnících nebo školách, mají omezený počet digitální techniky, že i sami rodiče musí doma pracovat a že to všechno je potřeba sladit.

Takže se dá říct, že někteří rodiče se o vzdělávání svých dětí začali více zajímat?

Rodiče byli vzdělávání svých dětí daleko blíže, mohli vidět, jak probíhá komunikace s učiteli, jaký je význam a role učitele při vzdělávání, jak náročné je vzdělávat děti, vytvářel se vzájemný respekt a přirozeným způsobem se i posílila prestiž učitelů.

Takový přístup by asi bylo vhodné udržet i v budoucnu.

Přesně tak. Bylo by velmi dobré vzniklou spolupráci s rodiči udržet a zejména ji dále rozvíjet. I ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi byla doposud míra zapojení rodičů do života našich škol velice nízká. Současná zkušenost pak ukázala, že vzájemná spolupráce má nejen smysl, ale i jasný přínos.

Nestěžovali si rodiče na to, že žáci berou příliš mnoho látky?

To právě souvisí s tím, jak k tomu konkrétní škola přistoupila. Někde se snažili na dálku „doprobrat všechny učebnice“, jinde pak tematicky vybrali jen něco a spíše opakovali a procvičovali. Právě takový postup od začátku doporučovala Česká školní inspekce – omezit vzdělávací obsah jen na to skutečně podstatné, vybírat si jen to, co budou žáci skutečně potřebovat v příštím roce, aby se na to dalo navázat, zdůrazňovat aplikaci těch znalostí v různých běžných situacích, a hlavně věnovat dostatek času upevňování toho, co žáci ve škole probrali již dříve. Cílem vzdělávání v tomto mimořádném období totiž nebylo dokončit distančně vše, co by se standardně udělalo ve škole, ale udržet u žáků určité návyky spojené se školní prací.

Tedy i inspekce si myslí, že by se to, co se žáci ve škole učí, mělo provzdušnit, jak o tom mluví ministr školství Robert Plaga?

Na to my poukazujeme dlouhodobě. Obsah vzdělávání stanovený v rámcových vzdělávacích programech by měl být zredukován na určitý povinný základ, nad tím by mělo být definováno rozšiřující učivo a školám by zároveň měl být dán prostor pro zařazení učiva nepovinného. Musím ale zdůraznit, že nejde jen o ty rámcové vzdělávací programy, které vydává stát, ale také o vzdělávací programy jednotlivých škol, které na ně navazují a kde o míře detailu probíraného učiva rozhoduje škola sama. Je tedy potřeba vše důsledně komunikovat s řediteli škol a učiteli.

A na co by tedy ve vzdělávání měl být kladen největší důraz?

Určitě by bylo žádoucí zaměřit se na aplikaci již získaných znalostí, tedy na něco, co můžeme nazvat dovednostmi nebo gramotnostmi. V našich školách se nám relativně dobře daří předávat žákům znalosti, ale už méně se daří žáky učit, jak tyto znalosti využívat v nejrůznějších situacích. Je to dáno úrovní čtenářské a matematické gramotnosti, která naše žáky limituje.

I když totiž znají matematický vzorec, který je předpokladem pro úspěšné vyřešení úlohy, tak už ale neví, že ho mají uplatnit právě teď a v tomto konkrétním případě. Třeba i proto, že kvůli nízké čtenářské gramotnosti nepochopili text zadání.

Může to zkušenost z koronavirového období urychlit?

To, co jsme teď v rámci vzdělávání čtyři měsíce zažívali, se nepochybně promítne i do debat o vzdělávacím obsahu a o revizích toho, co se naši žáci ve školách v pokročilém jedenadvacátém století učí. Když se vrátím k těm dovednostem, k té aplikační složce znalostí, tak jednoznačně pozitivní je, že počet škol, které se na tyto dovednosti žáků zaměřují, se zvyšuje a řada z nich proměňuje výuku tak, aby byla právě tato oblast podporována. Ale aby se mohla tato proměna uskutečňovat rychleji a v ještě větším podílu škol, je nutné ji podpořit i systémovými opatřeními ze strany státu.

Například?

Například by se měl proměnit obsah přijímacích a maturitních zkoušek, to Česká školní inspekce taky říká už několik let. Protože v současném pojetí jsou tyto zkoušky postaveny právě na znalostech, což v praxi znamená, že školy této skutečnosti přizpůsobují obsah a podobu vzdělávání. A chceme-li, aby školy vzdělávání pojímaly jinak, z pohledu obsahu i podoby výuky, musíme tomu jít naproti.

Jak bude vypadat příští školní rok?

Určitě to nebude jednoduché. Školy budou muset v řadě případů dohnat témata, která nebylo možné zvládnout v distanční formě vzdělávání a která jsou důležitá pro další vzdělávání.

A samozřejmě zdaleka nejde jen o profilové předměty, jako je třeba matematika. Z vyjádření ředitelů škol vyplývá, že se vážně zabývají zásadnějšími zásahy do svých školních vzdělávacích programů, a to proto, aby po zkušenosti z výuky na dálku znovu promysleli obsah učiva, aby vybrali to podstatné pro další úspěšné vzdělávání svých žáků, aby si vytvořili časový prostor nejen pro probrání učiva, ale zejména pro jeho osvojení. Je to velká příležitost.

A teď už jen jednou větou. Školy, učitelé, žáci, rodiče – obstáli v této zkoušce?

Většinově určitě ano, a za to patří učitelům, žákům i jejich rodičům velký respekt.

Kdo je Tomáš Zatloukal
Tomáš Zatloukal je absolventem Pedagogické fakulty a Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Působil jako středoškolský učitel a později ředitel gymnázia, byl členem výboru pro vzdělávání a kulturu Evropského parlamentu, pracoval jako náměstek ústřední školní inspektorky, následně jako zástupce vrchní ředitelky sekce evropských fondů a ředitel odboru vzdělávání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Zkušenosti má také se zřizovatelskými kompetencemi a s řízením školství na úrovni územně samosprávných celků. Od října 2013 je ústředním školním inspektorem. Kromě toho zastupuje ČR v Centru pro výzkum a inovace ve vzdělávání OECD, v řídicích radách mezinárodních šetření PISA a TALIS, ve Valném shromáždění Mezinárodní asociace pro hodnocení výsledků vzdělávání (IEA) a také ve Valném shromáždění Stálé mezinárodní konference inspektorátů. Přednáší na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.