Ve slunečný sváteční den se jejich jiskra v očích zase zarazila a silně pohasla. Pětiletý syn na mě dozadu zavolal: „Ještě tu je ta ulička smrti!“ Opět, stejně jako den předtím na koncert Lidí dobré vůle, jsme museli projít kolem rozměrných a početných transparentů s mrtvými miminky ležícími v krvi vedle mrtvých dětí naložených na vozech v koncentračním táboře.

To dopoledne už jsem vzdal vysvětlování, o které jsem se předchozí večer pokusil. Nechtěl jsem ještě více narušovat silný moment na pouti. Pětiletému klukovi snahu aktivistů nevysvětlím, stejně jako těžko pochopí, proč by někdo měl zabíjet miminka.

Co drsné fotky znamenaly pro dvouletou dcerku nevím, protože mi to ještě není schopná říct. Rozhodně se ale obraz utržené hlavy miminka střetl s obrazy miminek v náručích a kočárcích, které kolem sebe vídá u maminek ve vsi. Tady je jakékoliv vysvětlování zbytečné a nezbývá jen doufat, že zářez v jejích představách a snech nebude velký. Nezastavovali jsme, naopak jsme přidali, ať uličkou smrti projdeme co nejrychleji a připojíme se k těm, kteří v tom okamžiku o kousek dál spoluvytváří dobrou sílu pouti a také k těm, kteří se s výskotem roztočili na kolotoči.

Až odpoledne, až pozdě jsem se vrátil do „uličky smrti“, sám za těmi dvěma, co v klidu pojídali langoš z pouťového stánku u svého stolku naproti zvětšeným torzům roztrhaných miminek. Dobrou chuť jsem jim nepopřál, neboť si myslím, že při pohledu na transparenty nelze jíst.

Nešel jsem za nimi diskutovat ani o potratech, ani o oprávnění, ani o rozhodnutí, ani o svědomí, ani o zákonech. Šel jsem za nimi, abych vyjádřil svůj názor nad jejich agresivitou a arogancí, s jakou přinutili poutníky a návštěvníky ke konfrontaci s tématem, v němž mají minimálně křesťanští návštěvníci Velehradu zřejmě jasno.

Obraz je samozřejmě silnou zbraní. Krvavé torzo miminka vložené do velehradské baziliky je svým kontradikčním nábojem o to silnější. Tento portrét nám vnutili dva muži zcela svévolně. Dospělý má ještě schopnost částečně vyblokovat, usměrnit svůj pohled, pokud se na něco nechce dívat, ale synkovi a dcerce jsem pohledy nedokázal odtrhnout.

Mladý muž, vedoucí těchto propagačních akcí, který má evidentně ve všem jasno, mi na otázku Proč přinutil naše děti dívat se na surové obrazy kombinace historického a současného násilí, které jim při vší snaze nejsem schopen vysvětlit, i když se jim snažím krutost reality zpřístupňovat podle jejich schopnosti jí porozumět, odpověděl: „Taková je realita, až vyrostou, tak se s tím vyrovnají a pochopí to.“

Ne, nechtěl jsem, aby tento agresivní, netolerantní a nerespektující muž vkládal našim dětem do hlavy krutost, se kterou se těžko dokážou vypořádat sami dospělí. Když jsem se jej zeptal, proč neuspořádají takovouto výstavu na jiném místě, kam by přišel jen ten, kdo ji chce vidět, proč v souvislosti s tím neuspořádají přednášku nebo diskuzi na toto závažné téma, neřekl už nic.

Až zarážející bylo pro mě zjištění, že bigotní aktivisté vystavovali své kruté transparenty bez toho, aniž by to s kýmkoliv konzultovali, kohokoliv se zeptali (jak mi sami řekli). Doufám, že na příští pouť už nepoběžím s dětmi „uličkou smrti“, že se najde někdo, kdo i ty nejchytřejší aktivisty přesvědčí, že „ulička smrti“ není na Dnech lidí (tedy i dětí) dobré vůle dobrý nápad!

Aleš Mergental