„Tak výborný systém značení, jaký je v naší vlasti, byste v evropských zemích těžko hledali,“ soudí předseda rady značení Klubu českých turistů (KČT) Karel Markvart.

Zásluhu na tom má i třiasedmdesátiletá Eva Hohausová z Uherského Hradiště, která už osmým rokem s barvami, štětci, pilečkou a sadařskou škrabkou brázdí křížem krážem jižní části Chřibů a Pašovickou vrchovinu. „Maluji nebo značkuji lidem cestu, aby v naší krásné přírodě nezabloudili,“ říká bývalá učitelka tělocviku a branné výchovy na uherskohradišťském gymnáziu.

S trochou nostalgie se ve vzpomínkách vrátila o šedesát let zpět. Koncem čtyřicátých let se stala skautkou a o třináct let později, jako studentka tělocviku na vysoké škole v Brně, členkou KČT. Dnes je nejstarší z osmi značkařů v uherskohradišťském Klubu českých turistů.

„Obnově a údržbě značek se dnes věnují převážně lidé v důchodovém věku. Snažíme se k této činnosti nalákat mladé lidi. Značkařem se může stát každý, kdo projde školením a je starší osmnácti let. A je potřeba mít dost volného času. Nám se v poslední době podařilo sehnat dva mladé lidi ve věku do čtyřiceti let. Jednu část školení už absolvovali, o poslední dubnové sobotě je čeká ta druhá. Když jsem před osmi roky s obnovou značek začínala já, dostala jsem se k jednomu březolupskému značkaři, který značil turistické trasy několik let přede mnou a ještě asi tři roky se mnou. Obvod rozdělil na určité části, dal mně pár tras a já na nich obnovovala bez jakýchkoliv vědomostí značky, které on kdysi namaloval. Vhodil mě, jak se říká, do vody a já v ní musela plavat. Teprve pak mě poslali na školení, kde jsem se dozvěděla, jak správně obnovovat a udržovat trasy, co na nich musí a nemusí být,“ vyprávěla značkařka, jejíž denní porce obnovené trasy se pohybuje kolem pěti až osmi kilometrů. Záleží na členitosti terénu.

Značky se malují tak, aby byly pokud možno ve výši očí. Pokud cesta stoupá musí být o trochu níž a naopak. Je třeba dbát toho, aby se značení nemalovalo z boků stromů, sloupů a podobně, ale bylo vždycky čelem k chodci.

„Obnova a údržba značek se dělá jednou za tři roky. Tak pravidelná péče je ve srovnání s ostatními zeměmi neobvyklá. Naší předností je také to, že máme systém značení na celém území republiky jednotný. Před započetím obnovy značek dostaneme cestovní příkaz, na němž je trasa popsaná. Na mapě si pak najdu, kudy trasa vede, abych věděla, jak se do její blízkosti a z jejího konce zpět domů dostanu autobusem. Pokud nějaký bod, na němž byla v terénu značka, chybí, nebo je potřeba na trase jiného zásahu, zaznačím to do cestovního příkazu. S obnovou a údržbou tras je nejlépe začínat, až se zazelená les tras. To je pak dobře vidět, které větve značku zakrývají. Ty pak malou pilečkou šetrně odříznu, abych nepoškodila ten či onen strom nebo keř. Obnova tras by měla být ukončena do 31. října,“ upřesnila Hohausová s tím, že budoucnost značkařů je závislá především na zájmu turistů – a ten zatím trvá.

„Turistika je velmi zdravý sport. Díky těm osmi stovkám ročně nachozeným kilometrů se i ve svých letech cítím poměrně dobře. Z vlastního zájmu se budu turistice a značkaření věnovat tak dlouho, jak mně to zdraví dovolí. Jen mně vadí, že stezky nám ničí motorkáři, cyklisté i jezdci na koních. Zvláště, když po nich jezdí za mokra. Když najdu v lese plechovku od jídla nebo prázdnou láhev, kladu si vždycky otázku, proč je ten či onen člověk mohl nést několik kilometrů plné, a proč je zpět domů už prázdné nemůže odnést, ale pohodí je, kde se mu zamane,“ posteskla si značkařka.