„Při zdobení keramiky jdu od útlého mládí ve šlépějích svého dědečka Jaroslava Úředníčka, ale i mého tatínka Miroslava," pootevírá dveře do rodinné tradice tupeských Úředníčků malérečka. Její dědeček totiž založil v obci, na rok přesně před sto lety, dílnu na produkci keramiky.

„Navázal na výrobu habánské fajáns. Ačkoliv byl původně strojařem. Po absolvování kurzu keramiky se vydal na dráhu hrnčíře," vzpomíná Věra Marková na svého dědečka Jaroslava. Ten v ulici zvané Cihelna postavil malou keramickou dílnu, ale byl také tvůrcem základního charakteristického znaku tupeské keramiky, červené růže. „Vzorem mu při tom byla slovenská bolerázká červená růže. Ze dvou manželství měl dědeček 22 dětí. Z dcer udělal malérečky, synové mu pomáhali při točení keramiky. Tatínek keramiku netočil, ale maloval," udělá mi jasno malérečka. Užitkovou i ozdobnou keramiku, která se vyrábí ručně, zdobí zdobí nejrůznějšími dekory čtyřicet let.

Tupeská keramika bývala nedostatkovým a protekčním zbožím

Tupeská keramika byla zejména v 70. letech minulého století hitem českých domácností, nedostatkovým i protekčním zbožím. Dnes už o ni není tak velký zájem.

Jak přichází keramika na svět? Na hrnčířském kruhu povstává proti dovedným rukám člověka mazlavá a záludná hlína ze své beztvaré prapodoby. Obratnými prsty ji mistr hrnčíř vytáhne vzhůru a sotva postřehnutelnými pohyby ji vtiskuje požadovaný tvar džbánu. „Po vysušení jde do pece na takzvaný přežah, teplota 1000 stupňů Celsia, pak se namáčí do základní bílé polevy. Do ní se technikou na syrovou glazuru maluje štětci dekor v červeném, žlutém, modrém a zeleném odstínu," vysvětluje postup při výrobě keramiky zručná malérečka.

V dílně na ni po prvním přežahu čekají nejrůznější džbánečky, hrnečky, vázy a talíře. Než si je postaví na malý kruh svého stolku, musí je postupně naglazovat. Teprve pak se jejich bělounké neposkvrněnosti dotýká paní Věra špičkou jemného štětečku, kterým vede po obvodu čárku nebo vlnovku, tam se na chvíli zastaví u růžičky nebo lístku. V barvách to ještě tak nevypadá, ale teprve po velkém křtu ohněm v peci, při teplotě 960 stupňů Celsia, ty typické tupeské růže a další květy rozkvétají. „Aby bylo dosaženo opravdu dobré kvality keramických výrobků, o tom rozhoduje nejen doba výpalu, ale i teplota v peci," dodává malérečka.