Je příznačné, že stopy bilancování a postřehů se promítají také do řádek jeho aktuálního literárního počinu, knihy Třetí cesta, kterou lze v těchto dnech nalézt na pultech knihkupectví.

V jednom z rozhovorů jste přiznal, že Třetí cesta je mimo jiné rovněž vaší poctou cestovateli Miroslavu Zikmundovi a jeho kamarádům, etnografu Karlu Pavlištíkovi a spisovateli Ludvíku Vaculíkovi. Chtěl jsem se zeptat, proč právě této trojici, když jste se v životě potkal a přátelil se s tolika dalšími velkými osobnostmi…

Protože kontakty s nimi byly nejsilnější. Oni mně v posledních desítkách let nejvíc dali, hlavně pokud jde o lidské postoje, které neměnili jak boty. A taky pokud jde o způsob psaní, v tom mě nejvíc ovlivnil Ludvík Vaculík, jeho styl byl čapkovsky originální, se schopností jednou větou vystihnout trefně podstatu věci.

Ve fejetonech z doby pookupační normalizace pokládal vedle sebe slova o tom, čím jsme mohli být a čím jsme byli, rozředěni ruskou mocí. Co řekl, to napsal. Co napsal, za to ručil vlastním krkem: „Kreml je mezera v rozumu,“ a to platí dodneška. Mirek Zikmund byl studnou, z níž jsem musel pořád pít, aby se neutopila. Z každého hovoru s ním jsem se dozvěděl něco, co jsem do té chvíle neznal. Karel Pavlištík byl racionální typ, etnograf, který jako správný proutkař měl před ostatními náskok: ve chvíli, kdy jsme nad nějakým folklorním jevem žasli, tak on z něj už čerpal a zpracovával ho do písemné i jevištní podoby. Byli to vizionáři, pohybovali se v naší budoucnosti, jako by v ní už jednou žili.

Významným pojítkem nespočtu příběhů, které v knize zazní, je to, že tyto tři legendy našeho kraje vezete koňmi na voze kolem Vlárské dráhy až do Brumova – Vaculíkova rodiště. V čem tkví onen hlubší význam vašeho povídání si cestou právě při 179 kilometrů dlouhé železniční spojnici mezi Brnem, Kyjovem, Veselím nad Moravou a Trenčianskou Teplou?

Já nevím, jestli je tam hlubší význam, to musí pocítit čtenáři. Nebo nemusí. Já jsem si dovolil vzájemný vztah s těmi třemi muži a to povídání posadit na koňský povoz, kde i koně s námi mluví. Čili dopustil jsem se – z hlediska běžného pohledu na realitu – jakési pravdivé nehoráznosti v tom, že ti chlapi sice říkají to, co za jistých životních situací už řekli, ale v situaci, v níž nebyli, to znamená v této čtyřce na cestách kolem Vláry. Skládal jsem 25 roků jejich názory a odpovědi, hrál jsem si s nimi jako dítě s kostkami, na nichž se zjevil obrázek nazvaný Třetí cesta. No, a Vlárská dráha je legenda, která bohužel po rozpadu Československa skončila kdesi za humny v Bylnici.

Čím výjimečným nebo mimořádným bylo stmelováno přátelství trojice těchto nerozlučných kamarádů a jak se promítlo do vás, do vnímání světa, literární a divadelní tvorby?

V nouzi poznáš přítele. Pavlištík a Zikmund žili dlouhá léta ve Zlíně a brumovský rodák Vaculík za nimi jezdil z Prahy. Všichni tři byli po okupaci v osmašedesátém roce označeni jako persona non grata. Nesměli oficiálně nic a často byli podrobováni výslechům Státní bezpečnosti. Přesto měli odvahu se scházet a vyslovovat rázné věty. Mirek Zikmund prohlásil 21. srpna 1968, že v Kremlu se zbláznili a nikdy to neodvolal. No, a promítli se do mě v myšlence napsat Třetí cestu. Na ni mě navedl můj starší syn, který mi před lety řekl, ať si v psaní knížek udělám taky srandu a vezmu ty kamarády do sklepa a nechť jedeme na koních. Tak jízdu na koni jsem neriskoval, ale koně jsem na cestu rád vzal. Cestou po Vláře se zastavujeme u kamarádů nebo známých osobností (třeba Jožka Somr, Rychlík, Pavlica, Popelka, Polívka) a máme nad sebou kouzlo, umožňující se potkat taky s nežijícími, třeba s Komenským.

Zaznamenal jsem, že jste si podklady ke Třetí cestě shromažďoval bezmála čtvrt století a ani zdaleka jste je nevyužil všechny. Myslíte, že se k materiálu, jenž vám pomyslně i reálně zbyl v šuplíku, ještě někdy v nějaké jiné knize třeba vrátíte?

To je nečekaná otázka. Knížka je nějaký definitivní útvar. Takže do té iluze o tvaru knihy snad ani nepatří řeči autora o tom, jak vznikala. Ale budiž: ta Necesta na začátku Třetí cesty, která má teď pár stran, jich měla původně asi sto, byl to prolog o tom, co se v našem kraji dělo před rokem 1989, postavený na příbězích všech hlavních postav. Dramaturgyně jednoho nakladatelství mně v roce 2018 doporučila tu první část zkrátit s tím, že dnes už je to doba tisíckrát popsaná. Takže jsem krátil. Nakonec to bylo asi správně, protože i tak má kniha 350 stran.

Není to škoda?

Škoda je dobrého člověka.

Nesmlouvavě se blíží 6. březen, tedy výroční datum vašeho narození, v tomto případě sedmdesáté, dá se říct, že je Třetí cesta do určité míry vaším bilančním počinem, může čtenář vnímat úvahy v ní a tok jejích příběhů jako jakési symbolické tvůrčí pozastavení a ohlédnutí se do minulosti?

Nevím. Nebilancuju, spíš se snažím dělat pořádek, což způsobuje v mojí hlavě i v pracovně binec. Symbolické pozastavení… Já mám symboly rád a ohlížím se za minulostí pořád, protože budoucnost je minulost, která za chvíli přijde zas. A zas nás překvapí nepřipravené.

Vaše působení ve zlínském Občanském fóru v průběhu sametové revoluce na přelomu let 1989 a 1990 jistým způsobem naznačuje, že jste zakoušel také, co obnáší politika a vnímám ten váš pokus tak trochu jako paralelu, kdy se váš dědeček stal v letech 1945 a 1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění. Proč jste se v roce 1990 odvrátil od politiky a začal se věnovat literární a divadelní tvorbě?

Tak, já jsem se od ní neodvrátil, ale taky jsem v ní nikdy nebyl. Politika je šroťák, říkal mně můj stařeček. Já se obávám – a rád bych se mýlil – že politika je ztráta identity, minimálně její změna. Kdo je zvolen do zastupitelských sborů a začne někam jezdit hlasovat, tak se musí čehosi z dosavadního života vzdát, protože politika se nedá dělat na půl úvazku ani dálkově. Ale jsem přesvědčen, že politika se dá dělat poctivě. Já jsem se své identity, dané Kyjovským Dolňáckem, nikdy vzdát nechtěl, i když vyhazov z notářství v Hodoníně v roce 1978 jistě moji identitu pozměnil a nasměroval jiným směrem, třeba ke zmíněným třem osobnostem.