Dlouhovlnný vysílač u Topolné stojí bezmála šedesát let, první signál do světa vyslal v prosinci 1951. A vzezření jeho hlavní, několikapodlažní budovy se od té doby zásadně nezměnilo. „Vzhled je zde poplatný technologii,“ vysvětluje u vchodových dveří technik provozovatele vysílače, tedy Českých radiokomunikací, Jan Krčmář z Napajedel.

Ale i v tak technologií prošpikovaném zařízení, jakým vysílač je, se najde prostor pro umění. Hned ve vstupní hale si můžete všimnout skulptury, snad zástupce abstraktního proudu uměleckého slohu zvaného reálný socialismus. „Má znázorňovat modulaci. Stojí zde celou dobu, co zde pracuji, tedy od roku 1978,“ přibližuje Krčmář význam díla.

Topolenský vysílač ale samozřejmě nezůstal od padesátých let netknutý. Největší – tříleté – rekonstrukce se dočkal v polovině sedmdesátých let. „Přibyly chladicí věže a anténní systém byl upraven tak, aby mohl zpracovat výkon jednoho a půl megawattu. Svým signálem pokryl území celého Československa,“ vypráví Krčmář se zaujetím.

Omezovat se jen na prostor střední Evropy by ale bylo zbytečně skromné. Vysílání tehdejšího rádia Československo a poté Hvězda bylo díky Topolné možné poslouchat třeba v Egyptě, a dokonce i na Madagaskaru.

Po roce 1989 se výkon vysílače snížil. I tak ale dnes Český rozhlas 1 – Radiožurnál na topolenské frekvenci 270 kHz AM zachytíte přes den na území České a Slovenské republiky, po západu slunce pak v téměř celé Evropě, například až ve Velké Británii nebo Itálii.
„Je to dáno vlastnostmi elektromagnetických vln. Když na ionosféru nesvítí slunce, mění se její podmínky. Vlny se šíří jinou cestou, která je tolik netlumí, a dostanou se tak do větší vzdálenosti. Pokud jste v Evropě na dovolené u moře, většinou můžete po večerech Radiožurnál na 270 kHz bez problémů poslouchat,“ přesvědčuje technik, když stoupáme po schodech nahoru do podlaží vysílače. Na stěně visí zažloutlé fotografie z povodní v roce 1997. Budova byla zatopená a zaměstnanci se do práce dostávali na loďkách.

Vcházíme do vysílacího sálu – velké místnosti lemované mnoha šedými skříněmi plnými přístrojů, jejichž názvy mi nic neříkají.

Budičový stojan, kde vzniká nosný kmitočet, limitační zesilovače upravující modulační signál, fázovací jednotka, signálový procesor linearizující vysílací řetězec. V nich polovodiče, elektronky, triody, kondenzátory… Taková vzpomínka na termíny ze středoškolské fyziky.

Uprostřed sálu stojí prosklená budka, jakýsi velín pro správce vysílače. „Obsluha ráno vysílač zapne, v průběhu dne kontroluje jeho chod, provádí nezbytnou údržbu a další činnosti dané pracovním plánem,“ prozrazuje Krčmář denní chléb pracovníka na vysílači. Kolik lidí zde pracuje, prozradit však odmítá. Jedná se o interní informaci.

V dobách minulých jich zřejmě bylo požehnaně. Prozrazují to četné zasedací místnosti, salonky i sprchy rozeseté po celé budově. Na většině z nich lze spatřit, že už je dlouho nikdo nepoužíval.

Topolnou zná za hranicemi České republiky více lidí, než si možná myslíte. „U nás i v zahraničí existují organizované kluby radioamatérů, kteří nám posílají své reporty o příjmu. My jim na oplátku odpovíme QSL lístkem,“ líčí Krčmář komunikaci mezi oběma stranami a drží přitom v ruce jeden z reportů. Do Topolné jej zaslal posluchač z rakouského města Wiener Neustadt. Popisuje v něm, co slyšel, mimo jiné například Radio Gaga od Queenů, jakýsi rozhovor moderátorky s hostem prostřednictvím telefonu nebo zpravodajskou relaci. QSL lístek pak vypadá jako pohlednice. Je na něm vyobrazena mapa Evropy a v popředí nakreslen topolenský vysílač. Na druhé straně je předtištěno potvrzení o příjmu reportu a poděkování zaměstnanců radiokomunikací. Nadšenci si pomocí těchto lístků organizují celé sbírky stanic, jež se jim podařilo naladit.

Cestou k hlavní atrakci, 270 metrů vysokým stožárům, zjišťuji, že vysílač je vlastně takovou malou fabrikou. V přízemí má vlastní úpravnu vody, kde přístroje mění obyčejnou vodu na technickou. Disponuje také soustavou ventilátorů, jež ochlazují ostatní přístroje. Míjíme i dílnu se soustruhem a ponkem. K čemu to tady proboha je? „Většina použitých součástek není elektrických, ale mechanických. Spoustu jich pracovníci přímo na místě opravují, nebo dokonce vyrábí,“ slyším překvapivou odpověď.

To už stojíme pod jedním ze dvou stožárů. Ocelová konstrukce je pouhým nosičem, signál vyzařují aktivní lana zavěšená od vrchu až dolů. Obě věže jsou jištěny kotevními lany. Pokud se vám zdá, že stožáry mají rozdílnou výšku, pak zdání v tomto případě skutečně klame. „Zkresluje to perspektiva pohledu. Je ale pravda, že kvůli svahu leží v rozdílné nadmořské výšce, rozdíl činí asi dva metry. Vzdáleny jsou od sebe 430 metrů. Zrovna toto úterý jsme na vrcholcích věží měnili varovná světla pro letadla,“ uvádí můj dnešní průvodce. Hodinová prohlídka vysílače plná zajímavých a překvapivých informací končí. Když večer pod hvězdnou oblohou jedu ke spytihněvskému jezu na ryby, dlouze se zadívám na dvojici červeně ozářených věží. Kolik lidí asi zrovna na britských ostrovech poslouchá Topolnou?