Dlouholetým předsedou klubu je 74letý dlouholetý šéfredaktor Slováckých novin Jiří Jilík, mimo jiné oceněný Taipeiskou obchodní a kulturní kanceláří (TECO) v Praze vyznamenáním Za dlouholeté prohlubování vzájemného přátelství mezi Taiwanem a Českou republikou. V rozhovoru pro Deník Jiří Jilík čtenářům přibližuje vznik klubu, dává nahlédnout do téměř čtvrtstoletí trvající spolupráce s Taiwanem i do svých osobních vazeb s touto autonomní ostrovní zemí. A protože se s Jiřím Jilíkem osobně znám už 16 let, dohodli jsme se na tykání i v následujícím interwiev.

Letos tomu bude 24 let, co se začala psát historie Taiwan klubu Uherské Hradiště, jak k tomu vlastně tehdy došlo, co bylo tou spouštěcí akcí a kdo všechno stál na prahu této dnes již více než kulturní spolupráce?

Na počátku bylo pozvání souboru Hradišťánek na Taiwan k účasti na zmíněném festivalu. Pomáhal jsem tehdy prostřednictvím novin zajistit finanční prostředky na měsíční pobyt na Taiwanu, protože letenky a část nákladů si museli členové souboru hradit. Podařilo se to zásluhou štědrých inzerentů našich novin i příspěvku města Uherské Hradiště.

Měsíční pobyt je dost dlouhý k poznání obyvatel. Jací jsou a jaká je jejich ostrovní země, která má téměř dva a půl krát více obyvatel než naše republika?

Těžko odpovědět pár řádky. Především je třeba říci, že jsme se všichni ocitli v jiné kulturní oblasti. Před odjezdem jsme kontaktovali českého diplomata, který na Taiwanu několik let působil, a položili jsme mu právě takovou otázku, abychom uklidnili rodiče třináctiletých dětí, kam že to máme za obratník Kozoroha letět. „Řekněte rodičům že nemusí mít obavy. Letíte ze země méně rozvinuté do země více rozvinuté.“ Nu a potvrdilo se. A jen doplním: Taiwanci jsou nesmírně přátelští, pohostinní, tolerantní, pracovití. Je jich více než nás, ale obyvatelný je jen pás po obvodu pobřeží ostrova. A snad právě to je naučilo vzájemné toleranci. Lidé Taiwanu se hlásí k různým asijským náboženstvím; v těsném sousedství žijí budhisté, hinduisté, taoisté či křesťané; politickým systémem je zastupitelská demokracie na bázi politických stran jako u nás. A přitom sdílejí tradice, které jsou základem jejich společně dodržovaného mravního řádu. Škola demokracie, řekl bych.

Dá se říct v čem všem jsou Taiwanci jiní než kontinentální Číňané?

Obyvatelé Taiwanu jsou v drtivé většině etničtí Číňané, takže je rozděluje pouze politika. Kontinentální Čína považuje Taiwan za svou provincii bez ohledu na to, že je to de facto nezávislý stát. Od doby roku 1949, kdy na ostrov uprchli z pevninské Číny Maovi odpůrci, kteří měli silné emotivní vazby k původnímu domovu, dnes na Taiwanu žije již několik generací lidí, kteří se na ostrově narodili a touží po uznání Taiwanu jako suverénního a demokratického státu. Po spojení s pevninskou Čínou se jim ani příliš nestýská. Nedivíme se proč.

Ty jsi také autorem básnické sbírky Léto v I-Lanu, která vyšla jako bilingva, tedy v češtině i v čínštině. Vydal jsi ji vlastním nákladem a má souvislost s tvojí návštěvou Taiwanu. Prozraď čtenářům co stálo za vznikem sbírky.

Zamiloval jsem se tam. V básni Léto v I-Lanu je řečeno vše. Část nákladu sbírky putovala na Taiwan. Stalo se tak hlavně zásluhou paní Fengjun Song Vojtové, čínské bohemistky, zpěvačky a překladatelky, která přebásnila verše do mandarínské čínštiny.

Každoročně se účastníš v Praze oslav Národního dne Čínské republiky na Taiwanu (ROC). Účastní se jich také naši politici? S kým se na oslavě potkáváš a jaký dojem si z recepce odnášíš?

Od roku 1999 jsem byl postupně představen všem reprezentantům Taiwanu v Praze a mezi pracovníky Taipeiské kanceláře mám pořád ještě pár přátel. Vídávám se s nimi právě při oslavě Národního dne Čínské republiky na Taiwanu (ROC). Z našich politiků se pravidelně účastní Marek Benda z ODS, jediný, pokud si vzpomínám, který také veřejně vystupuje. Z minulosti se mi vybavuje Daniel Hermann, někdejší ministr kultury, z poslední doby Václav Klaus mladší. Bývá tam hodně lidí, všechny neznám, nicméně vládní činitelé, kteří k nám často promlouvají z obrazovky, zpravidla asi zrovna nemají čas. A celkový dojem? V posledních letech rozpačitý z chování účastníků obecně - ještě nedozní hymny a většina hostů se vrhne na chlebíčky a víno a baští i během projevu pana ambasadora. Nemohu posoudit, zda jsou Pražáci takoví i na jiných recepcích, jsem zván jen na tuto. Nicméně na Taiwanu je takový prohřešek proti slušnosti nemyslitelný.

Jaký je tvůj osobní názor na aktuální kontroverzi v souvislosti se snahou předsedy Senátu PČR Miroslava Vystrčila oficiálně Taiwan navštívit?

Připomeňme si, že až do roku 1971 byla členem valného shromáždění OSN Čínská republika na Taiwanu. Teprve v tom roce odsouhlasilo valné shromáždění OSN změnu - Taiwan byl z OSN vyloučen a jeho místo zaujala vlivná a hlavně silná Čínská lidová republika. A tak ani pro Českou republiku nezávislá Čína na Taiwanu de iure neexistuje.

Co si tedy myslet o tom, když předseda Senátu navštíví stát, jehož právní existenci naše republika, v níž on sám je třetím nejvyšším ústavním činitelem, neuznává. Je možné něco takového považovat za důvěryhodný postoj? Nebylo by správnější, kdyby pan senátor přišel s iniciativou vrátit Taiwanu takové místo ve společnosti národů, které mu náleží? Nezapomeňme, že ti, kdož zakládali na Taiwanu demokratický stát, stáli u zrodu Organizace spojených národů. Někdy někde by ta diskuse konečně začít měla. Proč ne u nás? Nenastal již čas?

Podobně jako ostatní členové OSN nemá ani Česká republika s Čínskou republikou na Taiwanu (ROC), diplomatické vztahy. Vzájemné kontakty s Taiwanem koordinuje Taipeiská hospodářská a kulturní kancelář v Praze v čele s ředitelem, který však nemá pověřovací listiny jako velvyslanec.

Léto v I – lanu

Jiří Jilík

Pozoroval jsem dívku v červené halence.

Kostěným hřebenem si česala vlasy

v podvečer na břehu řeky v I-Lanu.

Měla hbité prsty, jimiž se dotýkala vlasů

jako hudec, který hladí struny.

A když jsem se na její ruce zadíval,

tu náhle jsem uslyšel hudbu.

Od řeky hrála.

Nebo řeka hrála.

Nebo prsty té dívky hrály.

Anebo vlasy její hrály…

Nevím.

Však hudbu jsem slyšel,

to vám přísahám.

A vlastně ani nevím,

co bylo dřív.

Dívka, nebo hudba?

Hudba, nebo dívka?

Když potkám v Prostřední ulici

dívku v červené halence

vždy se ohlédnu.

A zaposlouchám…