V neděli 29. dubna provedl salašský hajný Dobeš organizovaný nábor dobrovolníků k partyzánskému oddílu Olga, který operoval v chřibských lesích. Kolem poledne se v Kovářově myslivně shromáždily dvě desítky salašských mužů, které tu převzala skupina pseudopartyzánů, napojených na gestapo. Někteří byli převlečeni i do ruských vojenských uniforem, část z nich dokonce hovořila rusky. Šlo o vlasovce, kteří pomocí ruského jazyka snadno klamali své protivníky.

Ozbrojená skupina vydávající se za partyzány odvedla dobrovolníky ze Salaše do lesního žlebu ve Vápenicích za obcí. Muž, který se vydával za komisaře, Salašanům nařídil, aby se posadili do kruhu, sundal z ramene samopal a předváděl, jak se s ním zachází. Ujišťoval naverbované muže, že brzy jim jeho kamarádi přinesou stejné zbraně. Ostatní z doprovodu stáli opodál s namířenými zbraněmi na dobrovolníky.

Instruktáž přerušil statný muž v koženém kabátě, který zakřičel: Genug – hier ist die Geheime Staatspolizei! Muže, kteří seděli stále v kruhu, zachvátila hrůza, ale než se stačili vzpamatovat, zazněla do lesního ticha salva a vzápětí další. Všech devatenáct mužů bylo zákeřně postříleno. Jen jeden z dobrovolníků, František Mlýnek, se útěkem do bukové mlaziny v protilehlém svahu zachránil. Ač za ním svištěly kulky, žádná ho nezasáhla.

Pár minut po hrůzném masakru přijela na jízdním kole do Vápenic Aloisie Špičáková, která se nesměla stát očitým svědkem tragédie. Nad zurčícím potůčkem Salaška byla ubodána a sadisticky zohavena. Stala se dvacátou obětí. Partyzánský oddíl byl o této tragédii informován, ale do Vápenic dorazil pozdě. Fašisté s vlasovci z místa tragédie beztrestně utekli přes Bunč a Zdounky.

„Než z Vápenic odešli, okradli bezvládná těla o zlaté snubní prsteny, hodinky a peníze. Z úst Františka Bičáně a Jožky Klema dokonce vylámaly zlaté zuby," zavzpomínala na hrůzostrašný čin Salašanka Božena Zůbková (79).

Svobody, které se obyvatelé Salaše dočkali 30. dubna 1945, se dobrovolníci z vesnice nedožili. Jejich těla byla uložena k věčnému spánku na místním hřbitově do společného hrobu.

Mnoho vody proteklo za těch sedmdesát let salašským potokem. Na místě tragédie, zbrocené krví, byl nejprve vybudován malý hřbitůvek s dřevěnými křížky. „Později ale moje mamka obešla rodiny zavražděných a domluvila se s nimi, že by na místě tragédie měly být kamenné pomníčky. Ty na zakázku udělal pan Gazda z Roštína," vybavila si Salašanka. Na paměť salašských hrdinů byl ve Vápenicích postaven před třiceti lety památník.

Nechť se slovy Lidé, bděte, která jsou do něj vepsána, zní po celé naší zemi, po celém světě rozhodné NE dalším válkám! Silné NE, protože lidé chtějí žít v míru a za jeho zachování jsou odhodláni bojovat!