Jak se vám sžívalo s novou úlohou?

Veřejné vystupování patří k mé profesi, protože nejsem jen režisér, ale i herec. Takže jsem to už nějak uměl. Když nastoupil starosta Šupka, vybral si mě, i přestože jsem nebyl členem rady, pro tuto práci. Od roku 1990 až do roku 2006 jsem na radnici oddal stovky párů.

Změnil se za ta léta věkový průměr těch lidí, kteří vstupovali do manželství?

Ani nevím, nijak mě ani nepřišla nějaká změna. Stále přicházeli jak velmi mladí lidé, tak i starší. Spíš jsem zaznamenal výrazný úbytek svateb na radnici. Když jsem začínal, byl sňatek na radnici povinný, a tak i ti, kdo se brali v kostele, museli i na městský či obecní úřad. Teprve později došlo k uzákonění platnosti svateb v kostele. Zdá se mi, že v této souvislosti ubylo svateb na úřadě asi tak o polovinu.

Uvádí se, že Češi stále víc než v manželství žijí, jak se říká, na hromádce. Jak jste to vnímal vy?

Zdá se mi, že lidé se stále berou. Často se ke mně ale hlásí ti, které jsem oddával, a říkají, že už spolu nejsou. Byl jsem vychovaný v silné rodinné tradici, a proto si myslím, že rodina je, jak učil můj otec na jednotřídce, základem státu. Vždy, když jsem si připravoval své proslovy, byly postavené právě na důležitosti rodiny pro výchovu dětí a společnost.

Co vám říkají ti, kteří se k vám jako oddávajícímu hlásí?

Říkají, že na obřad rádi vzpomínají, protože to byl pro ně zážitek. Vždy jsem to bral jako profesní záležitost a trochu jako takové představení.

Kolik jste za den oddával párů?

Měl jsem rekord patnáct svateb a to už jsme doslova padali na hubu. Přesto jsem se snažil každý obřad dělat jinak, protože novomanželé za to, že mám již patnáctou svatbu, přece nemohli. Pro mě to byla určitá premiéra, a tak jsem se snažil i tu patnáctou svatbu udělat naplno.

Oddávat jste i na nějakém neobvyklém místě?

Poslední takové místo bylo jeviště Slováckého divadla. Jednou jsem dokonce oddával v porodnici. Nevěsta už to nemohla vydržet, a tak jsme všichni i s matrikářkou odjeli do nemocnice.

Pamatujete si nejmladší nebo nejstarší snoubence?

Vedle zlatých a diamantových svateb si vzpomínám na lidi, kteří se potkali po letech a brali se hluboko po šedesátce. Můžu vám říct, že staří se upínají často po letech zklamání k něčemu novému a mají před sebou ideál ještě jednou prožít něco krásného a nového. Velmi mladých párů bylo málo, občas se stalo, že nevěsta nebyla zletilá, ale jen velmi zřídka.

Zažil jste i nějaké horké chvilky?

Obřady byly po půlhodině. Vždy mě paní matrikářka představila, já jsem otevřel desky s projevem a s hrůzou zjistil, že jsem si nevyměnil protokol a zůstala mně jména z minulé svatby. Začal jsem se potit a přemýšlet, jak z toho. Byl to takový sympatický mladý pár, a tak jsem začal: „Nyní se vás, slečno, tážu, berete si zde přítomného, jak se jmenuje?“ Takto jsem se s toho dostal menší lstí. Když jsem se pak přiznal, řekli, že mysleli, že jsem je zkoušel.

Kompletní článek najdete v tištěném vydání Slováckého deníku a nově ve službě E-paper.