V čele ční bílé torzo sošky ženy bez hlavy a bez rukou. Kousek od něj je umístěna nevelká pískovcová deska s nápisem: „Zuzančina studánka. M. S. Otrokovice Svit, květen 1955." Vedle zastřešené dřevěné informační tabulky zde uvidíte svatý obrázek a dřevěnou lavičku.

Pokud jste studánku již někdy navštívili, možná že nám dáte za pravdu, že toto místo může na člověka působit spíše tíživým dojmem, který umocňují okolní zadumané, převážně bukové a vlhké lesy a skupiny bizarních skalních výtvorů, porostlých bujným zeleným mechem. Vnímavý v nich může uvidět všelijaké bytosti nejen z pozemského světa, ale i zvířata a jiné. A jestli jste již cestou unaveni, usedněte třeba na kámen a v této zapomenuté lesní tišině se zaposlouchejte do tragického příběhu, jenž studánka vypráví a který ve třicátých letech minulého století sepsal kroměřížský spisovatel Jindřich Spáčil a zahrnul jej do své knihy o Kudlovské dolině.

V hájovně v údolí žil před mnoha a mnoha lety panský hajný, který měl mladou dceru Zuzanku. Byla krásná, pracovitá a navíc i chytrá. V okolí snad nebylo mužského, který by se za ní neotočil. V čase, kdy dospívala, nastěhoval se na nedaleký panský revír revírník Jan, o němž se šeptalo, že je mladý, hezký a dosud svobodný. Stejně jako všechna děvčata v okolí chtěla se i Zuzanka s revírníkem potkat a čekala na vhodnou příležitost, jež brzy přišla.

„Zuzko, pojď dolů," zavolal jednou otec hajný na děvče, které zrovna uklízelo něco na půdě. Aniž se na cokoli zeptala, seběhla a na chodbě spatřila mladého statného muže v mysliveckém stejnokroji. „Představuji ti našeho pana revírníka, jenž se u nás občas ukáže," pravil otec. Už na první pohled se Zuzance revírník náramně zalíbil, vedrala se jí do obličeje krev a celá zmatená pozdravila a vyběhla na dvůr. Od té doby se jí v mysli neustále zjevovala jeho podmanivá tvář a moc se těšila na další setkání.

Bylo zrovna k večeru. Zuzanka poklízela na dvorku slepice, když se za ní ozval hlas: „Pěkný podvečer, Zuzanko. Můžeš mi zavolat pana otce?" Otočila se a překvapením strnula. Před ní stál ten, na něhož dychtivě čekala a kterého snad poslalo samo nebe. „Otec i matka někam odešli a ještě se nevrátili," odvětila a na muže se vlídně usmála. Chvíli se na sebe jen tak dívali. Vzápětí se Jan odhodlal a objal rázem děvče, jež se nijak nebránilo. Od této chvíle se stali milenci a využili snad každý čas, aby byli spolu, aby se procházeli překrásnou chřibskou krajinou a plánovali svůj budoucí život.

Jednoho dne se u hájovny zastavila jakási zlá a nepřejícná stařena s nůší klestí a Zuzanku oslovila: „Nech revírníka být. Má prý jinou ve městě a s tebou se jen tak tahá pro potěšení." Děvče nad slovy stařeny nejprve mávlo rukou, ale s přibývajícími dny se jí vše čím dál víc honilo hlavou, až uvěřila. „Potrestám ho, nevěrníka," řekla si a vymyslela zoufalý plán. V době, kdy byl Jan na návštěvě u Zuzančina otce, přivedla si smluveného vrstevníka z obce, k němuž se před svým milým začala očividně tulit. Ten jak to uviděl, vyhrkly mu slzy do očí, rychle se rozloučil a utekl. „Zradila mě, pro nějakého pacholka zahodila vše, co jsme si slibovali," naříkal a v rozčílení si usmyslel, že ji zabije.

Od toho okamžiku sledoval ze stínu lesa každý Zuzančin krok. Vydal se potají za ní, když si celá nešťastná vyšla na svá oblíbená místa na blízkou skálu s krásným výhledem. Usedla na balvan a dala se do pláče. Jako smyslů zbavený Jan na ni zamířil puškou a vystřelil. Upadla do mechu. Revírník si náhle uvědomil, co způsobil, a rozběhl se k ní. Její téměř bezvládné tělo uchopil do náruče. Podívala se na něj, trochu se pousmála a umírající zašeptala: „Můj milý, tys přišel za mnou?" Před Janem se náhle zastavil život. Odňal řemen z pušky, obepjal obě těla a v těsném spojení s ní skočil ze skály. Dole to někde třesklo, zavál vítr, zašumělo listí a byl klid. Lidé od té doby nazývají skálu Miláčka a blízký vyvěrající pramen pitné vody Zuzančinou studánkou.

Jiná zkazka vypráví, že místo v okolí pramene kdysi bývalo dostaveníčkem nešťastných milenců, jimž rodiče kvůli rozdílným majetkovým poměrům nepřáli. Oba se proto velmi trápili, až vše vyvrcholilo ženiným skokem z jedné z nedalekých skal, pod kterou vypustila duši. Proto se prý dodnes objevuje u studánky v pozdních podvečerních hodinách duch mrtvého děvčete, který obchází studánku i skálu.

A podle další pověsti padaly do studánky slzy krásné Zuzanky, jež tu plakala nad ztrátou milého. Zázračná studánka jí pomohla od žalu, proměnila ji v rusalku, na kterou neplatí žádné lidské city. Říká se, že ten, kdo se z této studánky napije, zkrásní a bude se radovat ze života. Staří lidé z Kostelan říkají studánce U Milenky.

Autor: Bořek Žižlavský