Naše cesta, po krátké chvíli stoupající poměrně prudkým svahem zvaným Lipůvka, je vlastně pozůstatkem původní silničky na Smraďavku, která z velké části zanikla brzy po vybudování nové silnice v polovině sedmdesátých let 20. století a dnes slouží coby zkratka pěším výletníkům.
Studánku v Lipůvce mineme asi v polovině pomalu zarůstající asfaltové cesty po levé straně, v cípu oplocené zahrádkářské kolonie s více malými chatkami. Její původní výtok, opatřený zdobnou kamennou stavbou, se nacházel na opačné straně cesty, než je tomu nyní. Pravděpodobně z tohoto důvodu byla studánka při jedné z oprav cesty před několika desítkami let přesunuta, a tak získala dnešní jednodušší podobu a její sousedství posléze zdobil vzrostlý akát, jenž vzal už taky za své.
Naše studánka je vyhledávána nejen lidmi ze sousední chatové osady, pro niž je vydatným zdrojem chutné a čisté vody, ale i dalšími. Od pramene se naskýtá pěkný pohled do úvodní části údolí potoka Dlouhé řeky k přehradě a tratím Povinná, Třešňák a Hříštěk.
Okolí studánky je opředeno pověstí o bludičkách, které se měly zjevovat v místech kolem potoka, zvaných Žabárňa, jež zalily na konci šedesátých let minulého století přehradní vody. Nejeden ze zbloudilců, procházejících kolem v pozdních nočních hodinách z vyhlášených boršických tancovaček, byl omámen vábivými mihotavými světýlky a říká se, že některý z nich dokonce dokonal svůj život v hlubokých bažinách. Kolik je na této pověsti pravdy, nevíme.
Jiná pověst, vyprávějící o původu naší studánky, zaznamenaná písmákem Jaroslavem Jochymkem na besedě u Urbánků v Buchlovicích v roce 1907, se vrací do temného období protireformace, do první třetiny 17. století. Drtivá většina buchlovických obyvatel, příslušníků jednoty bratrské, tehdy stála před životním rozhodnutím, jak píše Jochymek:
„Když nařízení císaře vyzvalo, aby příslušníci církve českobratrské přestoupili na víru katolickou a nepřestoupí-li, tak se musejí z vlasti vystěhovat. Tak i z Buchlovic se mnoho rodin raději vystěhovalo, než aby se zřeklo své víry a mnoho gruntů zůstalo opuštěno a pole neobděláno. Tito lidé prý odcházeli za měsíční noci. Na kopci nad Lipůvkou se sešli k poslední pobožnosti a na tomto místě, kde se rozloučili se svým domovem se slzami v očích, zasadili hlohový keř." Vyhnanci v důsledku událostí tehdejší započaté „normalizace" směřovali kolem Boršic na Bzenec, Hodonín, kde překročili uherské hranice a putovali k Hlohovci a na Myjavu. „Plynula léta," vypráví Jochymek, „a z hlohového keře se stal vysoký strom a vyprávělo se, že čeští bratři, když se loučili, tak tam zakopali bohoslužebné nádobí z buchlovického sboru a také zlatý kalich. Tento poklad prý hlídá veliký strakatý pták, který sedává v koruně stromu."
Nedaleko v sovínském mlýně žil před mnoha a mnoha lety chamtivý mlynář, který se rozhodl, že ukrytý poklad v Lipůvce najde, vykope a prodá židovi. Jednou v noci se dal do kopání, a jakmile mu jáma sahala až k pasu, zaskřehotal nad ním veliký pták, snesl se nad jeho hlavu, do které udeřil mohutným křídlem. Mlynář se vyděsil a utíkal nejkratší cestou čertoryjskými vinohrady domů, zatímco jej pták pronásledoval až ke dveřím mlýnice. Vběhl dovnitř a svalil se na dlážku.
Ustrašená rodina ho skoro nepoznala. Obličej strhaný, oči vyboulené, podlité krví, vlasy bílé jako sníh. Nad ránem skonal. V jámě, kterou stačil vykopat, té noci prý vytryskl pramen čisté vody, jenž dal základ dnešní studánce.
Související Studánky vypravují příběhy: Komínkovská studánka
Autor: Bořek Žižlavský
