Zatímco stoletý Jan Mikláš prožil své dětství ve Strání zaměstnán především na zemědělském statku, devětadevadesátiletou Veroniku Starobovou v mládí okouzlila vila tehdejšího majitele sklárny ve Květné Emanuela Zahna, stejně jako Zlín, rozkvétající pod rukama Baťů.

„S vnuky toho Emanuela Zahna jsme si chodili k nim hrávat do domu a to víte, na tehdejší poměry ty rozměrné pokoje, to nás okouzlilo. Asi stejně, jako později Zlín. Ohromné město,“ vzpomínala na své dospívání Veronika Starobová.

Jako první z jejich rodiny se nicméně do Zlína k Baťovi dostal její starší bratr Zdeněk.

„Když se ale vrátil a otec zjistil, že si bratr vydělal za týden víc než on za měsíc, byla mi cesta k obuvnictví otevřena,“ svěřila se Veronika Starobová s tím, že nejprve z ní podle maminčina přání měla být švadlena.

To Jan Mikláš musel díky své nesmlouvavosti, stejně jako jeho otec, vytrpět za života dělníka a později dřevorubce několik příkoří.

„U nás v rodině byla práce na statku vždy na prvním místě. Už jako malí jsme třeba v osmi letech v létě nešli do školy. Museli jsme chodit pást a pomáhat doma. Otce za to několikrát zatkli a drželi v Brodě četníci,“ dnes už s úsměvem vypráví Jan Mikláš.

Tvrdohlavost po svém otci zdědil také.

„Hned po škole jsem začal pracovat nejdřív jako myslivec, potom jsem jezdil za prací všude možně a za války jsem dokonce stavěl přehrady v Rakousku. Tam jsem jim ale utekl a několik měsíců se skrýval ve Strání,“ popisoval Jan Mikláš těžké období svého života, kdy jej několikrát doma hledali policisté.

Stejný scénář se navíc opakoval o patnáct let později. Šedesátá léta teprve začala a domácnost Jana Mikláše opět vítala několikrát denně návštěvy, tentokrát z místního národního výboru.

„Chtěli abych podepsal združstevnění statku, což jsem rázně odmítal. Několikrát denně jsem byl předvolávaný a přemlouvaný. Nakonec jsem jednoho dne jel s povozem a dřevem kolem jednoho z aktivních komunistů. Zastavil mě a řekl, ať mu dám opratě,“ líčil Jan Mikláš, jak na čas přišel o svou oblíbenou práci dřevorubce. Perzekvovaný v té době však nebyl jen on sám, ale i jeho děti, které se nemohly dostat do lepších škol nebo ani do učení.

Život se po válce obrátil vzhůru nohama také Veronice Starobové.

„Já v tom Zlíně bývala v baťovském domku. Tam jsme žili, firma nám pořádala zábavy, sportovní vyžití, ale i třeba taneční kroužky. Právě na jednom takovém jsem se seznámila s mojí první láskou,“ dodala Veronika Starobová k třicátým letem 20. století.

S partnerem se však musela rozloučit kvůli neustále se rozpínajícímu nacistickému Německu.

„V devětatřicátém vyslal Baťa několik lidí společně s mým chlapcem do Chile. Já jsem se snažila za ním později vycestoval, ale už mi to nebylo Němci umožněno,“ s lítostí v hlase říká Veronika Starobová.

Během války pak odešla ze Zlína zpátky za rodinou, aby v Květné zůstala a konečně mohla podle přání své matky dělat švadlenu.
Jan Mikláš se nakonec do svého milovaného lesa také vrátil.

Na konci šedesátých let, kdy se atmosféra uvolnila, mu bylo po sérii těch nejmizernějších prací umožněno znovu pracovat u dřeva.

„A už jsem tam zůstal až do důchodu,“ poznamenal Jan Mikláš. Díky svým vnukům se navíc před pěti lety podíval poprvé na Bílé Karpaty z okénka letadla.

„Nohy už v mém věku neslouží. Někdy mě ale vyvezou na výlet vnukové, abych si naše lesy mohl ořádně prohlédnout,“ říká s vděkem v hlase Jan Mikláš.

Veronika Starobová
Devětadevadesátiletá Veronika Starobová se narodila 25. července roku 1919. Žije se synem a snachou ve Květné. O sedm let starší manžel Vladislav Staroba už před třinácti lety zemřel. Spolu měli syna Vladislava, který s manželkou Drahomírou vychoval jediného vnuka Veroniky Starobové Vladana. Na pravnuky však stále čeká.

Jan Mikláš
Sto letý Jan Mikláš oslavil své jubilejní narozeniny 27. prosince. Manželka Marie mu zemřela v roce 2005. Jan Mikláš má tři syny, devět vnuků, osmnáct pravnuků a dva prapravnuky.