Vyprávění o jejím životě se poslouchá jako příběh z dob velmi dávných. Ostatně, hodně toho prožila a mnoho si pamatuje. Přežila dvě světové války, revoluce, hospodářské krize, změny politických systémů. Světlo světa spatřila v rodině ředitele skláren v Josefodole u Světlé nad Sázavou. „Ve čtyřiadvaceti letech jsem se provdala za lesáka, nastěhovali jsme se na hájovnu ve Velehradě a vychovali jsme dceru Věru (75), která žije v Čechách, a Jiřího (64). Od dcery jsem se dočkala vnučky i pravnučky, zatímco syn je svobodný, bez závazků, takže se mně hodně věnuje," začíná listovat vzpomínkami paní Hrnčárková, žijící už čtyřicet let v Uherském Hradišti.

Až do svých devětadevadesáti let pracovala na zahrádce. Aby si šla po obědě zdřímnout, to prý ji nikdy nenapadlo. „A představte si, že než jsme se s manželem nastěhovali na velehradskou hájovnu, já byla zvyklá nic nedělat. Ale tam jsem se práci naučila. Na dvoře jsem měla i sto kusů drůbeže a obdělávala velkou zahradu. Na záhoncích jsem nestrpěla jedinou travičku," naznačuje jubilantka a dodává, že byla a dodnes je velká puntičkářka.

Tou nejkrásnější stránkou života je však pro stařenku její čtyřiašedesátiletý syn Jiří. „Je už v důchodu, takže denně za mnou přijde, posadí mě na vozík a zamíří se mnou ke kunovickému lesíku. Navíc mně nosí smažené maso nebo játra, jídla, jež mně moc chutnají, ale také všelijaké laskominy. V životě jsem se tak dobře neměla," libuje si usměvavá babička Hrnčárková.

„V domově pro seniory jsem od loňského 18. ledna, kde jenom jím, sedím, ležím nebo spím. Tak se tu mám dobře. Když jdu v chodbě kolem zrcadla, ani se do něj nemohu na sebe kouknout, protože jsem tu přibrala deset kilogramů," přiznává jubilantka při čekání na syna, s nímž má v plánu vyzkoušet šaty, které si obleče na oslavu vzácného jubilea. „Ale nemyslete si, že se chci nastrojit kvůli nějakému mužskému. Za těch čtrnáct měsíců, co jsem v domově, jsem se ani na jednoho chlapa nepodívala, protože se pohybuji jen po pokoji," pousměje se jubilantka Hrnčárková.

V souvislosti s dlouhověkostí se častokrát hovoří o životosprávě či o zdravé výživě. Stoletá stařenka Hrnčárková ale všechny teorie odborníků staví na hlavu. „Nejradši mám prorostlé maso, klobásy, špek, už jenom ta jeho vůně. Co doktoři zakazují, to mám nejraději. Ve velkém se pít nemá a já jsem také nikdy nepila," tvrdí velmi řečná jubilantka, která si kupovávala krabicové víno, po obědě si jej nalila čtvrt skleničky a dolila perlivou vodou.

Protože je stáří zejména stavem duše, musí být duše paní Hrnčárkové velmi, velmi mladá. „Sto let mně uteklo jako sedmdesát. Dodnes čtu bez brýlí, noviny, ty ne, protože nad zprávami z naší politické scény bych se musela jenom rozčilovat. V televizi sleduji různé soutěže, na filmy a seriály se nedívám," dává najevo tato žena, přírodou vyvolená k dlouhému žití.

A jaký má recept na dlouhověkost? „Jíst všechno a nepřehánět to s hygienou. Třeba se denně nekoupat desetkrát. Mně to stačilo jednou týdně," naznačuje stoletá jubilantka.