Nic na tom nezměnily ani děsivé požáry, jak by si kdekdo mohl myslet. Australané se s nimi i jejich následky perou statečně, pořádají také úspěšné peněžní sbírky.

Důležitou roli ve finanční i morální podpoře obětí požárů sehrál rovněž svět profesionálního tenisu. Popud k pozdějšímu vodopádu dobra spustil někdo, od koho by to do tenisu zasvěcení jedinci asi nečekali – rebel Nick Kyrgios.

Tento čtyřiadvacetiletý Australan přišel s nápadem, že za každé eso, které vypálí, pošle peníze obětem požárů. K této iniciativě se pak přidaly mezi jinými i hvězdné české tenistky Karolína Plíšková a Petra Kvitová.

Ještě před zahájením turnaje se uskutečnila velkolepá exhibice za účasti Rogera Federera, Rafaela Nadala, Sereny Williamsové či Naomi Ósakaové.

Jakmile odstartovaly ostré tenisové bitvy, šlo všechno velmi rychle a ve zběsilém tempu. Australian Open má totiž, na rozdíl od Roland Garros a Wimbledonu a stejně jako US Open, kromě denního ještě večerní program („night session“), a tak mnohé souboje často končí až kolem půlnoci. Atmosféra na nich je vždy úžasná, obzvlášť pokud hraje někdo z domácích.

Program, jenž se protahuje až do noci, je náročnější nejen pro hráče a pořadatele, ale i pro novináře. Empatičtí pořadatelé to vědí a snaží se přizvaným žurnalistům pomoci, co nejvíce je to možné. Mimo jiné zavedli jakési posezení o páté, kdy se zdarma podávají drinky a gurmánské speciality.

V nejteplejších dnech zase rozhlas sem tam informoval, že se podává zmrzlina zdarma. V kombinaci s vydařeným počasím (opravdu nedýchatelně bylo jen během dvou ze šestnácti dnů), příjemným sluníčkem a precizní organizací to byla akce, na kterou člověk nezapomene.

Pomohla k tomu i pro Australany typická vlastnost, bezstarostnost. Přestože se vyrovnávají s jednou z největších výzev v jejich historii, nezapomínají si také užívat života. A dělají to stylově.

A jaké to je v pětimilionovém městě u protinožců? Pokud se do Melbourne někdy dostanete (a já vám přeji, aby se tak stalo), snad i zapomenete, že jste 16 tisíc kilometrů od domova.

Metropole, vzniknuvší teprve v 19. století, nese jasné stopy evropské, nejvíce britské architektury. Navíc se jezdí vlevo, a tudíž si chvílemi budete připadat jako v Londýně.

Melbourne je ale poněkud uvolněnější verze svého anglického kolegy. Z toho vyplývá doporučení, jak strávit program. Místo obíhání muzeí a nepříliš starých památek se projděte postranními uličkami, v nichž naleznete příjemné kavárny a také jedinečné pouliční umění, graffiti.

Rozhodně si zajděte i na pláže St. Kilda Beach a Brighton Beach, tramvají či vlakem jste tam cobydup. Na první z nich se můžete okoupat, na druhé budete patrně obdivovat pobřežní chatky, hrající všemi barvami. Přiznávám se, že jsem se tam cítil jako v ráji. Austrálie je zkrátka báječná.

Marek Bartošík