Ani ve snu by je v té chvíli nenapadlo, že o pouhých pět dnů později by se jejich výjezd výtahem do posledního patra mrakodrapu stal nejspíš osudným životním rozhodnutím.

„V roce 2001 jsem ve Spojených státech už čtvrtým rokem pracoval v Severní Karolíně, a tak přišel čas na pořádnou obhlídku toho rozlehlého kontinentu,“ popisuje Bohun s desetiletým odstupem tehdejší plánovaný výlet po Spojených státech. Jednou z prvních velkých zastávek dvojice Moravanů byla ta v New Yorku na Manhantanu v jedné z věží Světového obchodního centra. „Už si přesně nepamatuji, kolikáté patro jednoho z dvojčat bylo to poslední, ale vím, že jsme tam jeli výtahem nekonečné dvě minuty. Úžasný výhled do okolí jsme si vychutnávali zhruba půl hodiny. Kdybychom jen tušili, jak mrakodrapy už zanedlouho skončí, určitě bychom se tam zdrželi i déle,“ tvrdí Bohun. Oba výletníky zastihla tragédie newyorských dvojčat naštěstí až na další zastávce jejich výjezdu v Chicagu.

„Bylo po deváté ráno a právě jsme vstávali, když v televizi ukazovali nárazy letadel do obou věží, plameny, kouř a prchající lidi. Ty záběry se opakovaly pořád dokola a my jsme si ze začátku mysleli, že to je nějaký sci-fi horor. Po chvíli nám ale došlo, že dvojčata, která jsme před několika dny navštívili, hoří doopravdy. Byli jsme v šoku a dobře jsme si uvědomovali, jaké jsme měli štěstí, že jsme se tam už nepohybovali,“ vzpomíná Bohun. Rychlost, s jakou se stavby po zásazích letadly zhroutily, byla podle něj už těsně po tragédii přisuzována nekvalitní práci jejich tvůrců. „Slyšel jsem i variantu, že si to Američané udělali sami, aby mohli vyhlásit válku proti terorismu. Ale nevím, kde je pravda. Nevím,“ krčí dnes rameny.

Zážitky z jaderné elektrárny

V této době jsem pracoval jako technik-programátor pro jadernou elektrárnu Temelín. Zprovozňovali jsme právě druhý blok elektrárny. Kolem pobíhali kolegové, kteří přišli na noční směnu a vyprávěli, jak nějaký „magor“ napálil letadlem do mrakodrapu v USA. Později přiběhl další a říkal, že v Americe nabourala dvě letadla do dvou mrakodrapů chvíli po sobě, pak najednou jeden kolos spadl a později i druhý. V podstatě jsme se všichni smáli, že mají v Americe veselo.

Když mi končila směna, nemohl jsem se dostat z elektrárny, protože už probíhala nějaká bezpečnostní opatření a celý svět nevěděl, co má dělat a kde mohou nastat další útoky. Když mě a mé kolegy po 21. hodině pustili z elektrárny, první cesta byla po 15 hodinách práce na pivo. Tam jsme v televizi viděli tu hrůzu, ale pořád jsme tak nějak nechápali nebo nevěřili, že se něco takového mohlo stát. Brali jsme to jako animaci, nebo upoutávku na nový film. V podstatě jsme to pochopili až druhý den.
Po odchodu z elektrárny, kdy jsem měl konečně signál na mobilním telefonu, protože ještě v té době na blokové dozorně nebyl signál, mi přicházely sms o zmeškaných hovorech od různých lidí. Od matky a od strýce, který byl v té době povolán ze zálohy do služby k letectvu a všichni se snažili zjistit, jestli jsem v pohodě a jestli se nedějí nějaké útoky i na atomovou elektrárnu. Pořád jsem si myslel, že jde o nějakou recesi a že si všichni dělají srandu, ale byla to skutečnost. Dnes se přikláním ke konspiračním teoriím a po shlédnutí několika dokumentů jim i věřím, že to bylo plánováno.

Miroslav Staněk, Velká nad Veličkou