„Denní stacionář pro nás byl jako dar z nebes,“ říká jeho maminka.

„Díky tomu, že tady Pavel může každý všední den trávit čas, si mohu zařídit vše, co potřebuji. Taky si odpočinout od náročné péče o něj. Nejdůležitější pro mě ale je, že Pavel je ve stacionáři šťastný, je to pro něj druhé doma,“ říká maminka.

O Pavla a další klienty stacionáře se starají na plný úvazek tři pracovnice.

„Stacionář není práce, je to poslání,“ říká Petra Vránová.

„Péče o klienty s postižením je náročná fyzicky i psychicky, musíte mít jasno v tom, proč ji děláte. Je důležité si k nim najít vztah a brát je jako své. A opravdu jsou všichni tak trochu jako naše děti,“ doplňuje s úsměvem další pracovnice Adéla Kratochvilová.

Denní stacionář při středisku CESTA vznikl v roce 1998 a za více než 20 let službou prošly stovky klientů.

„Přijímáme klienty z celého Uherskohradišťska a pro mnoho z nich jsme nenahraditelní. Podobná služba v regionu neexistuje,“ zdůrazňuje vedoucí denního stacionáře Věra Řešetková.

„Pokud by rodiče potenciálních klientů měli zájem o bližší informace, najdou je na webu střediska a mohou nás kdykoli oslovit.“

Cílem stacionáře je, aby v něm klienti nejen trávili čas, ale především se v rámci svých možností rozvíjeli. V programu nechybí muzikoterapie, canisterapie a klienti využívají snoezelen místnost a další formy rozvoje.

„Každý klient je jiný, a proto je třeba ke každému přistupovat individuálně. Každopádně mají stejné potřeby jako jejich zdraví vrstevníci. Potřebují péči, bezpečí a lásku. To vše se jim snažíme dát,“ vysvětluje další zaměstnankyně denního stacionáře Eva Kandrnálová.

Stejně jako další organizace a služby, i středisko CESTA se muselo potýkat s problémy, které způsobila pandemie koronaviru.

„Po prázdninách jsme ale znovu zahájili plný provoz tak, abychom našim klientům mohli zajistit vše potřebné,“ uzavírá Věra Řešetková.