„Každé povolání má něco do sebe. Pro mě to byla bezmála půl století práce s dětmi a mládeží. Byl to můj koníček i šťastný osud,“ vyznává se Srpová ze své lásky k mladé generaci.

S dětmi základní školou povinnými začala pracovat už jako studentka hradišťského gymnázia. Při vzpomínkách na své začátky na Základní škole UNESCO na Komenského náměstí v Uherském Hradišti, se na chvilku odmlčela, jako by zabloudila do doby, kdy do této školy přicházela jako žákyně, s aktovkou na zádech a v podkolenkách.

„Když jsem v roce 1973 začínala na zmíněné škole jako vedoucí pionýrské skupiny, nevěděla jsem, z které do které. Představili mě ředitelce školy, předali mi jednu místnost, a poraď si, jak umíš,“ vzpomíná Srpová. Měla tenkrát svoje představy a ideály, ale nevěděla, jaké budou děti ve skupině. „Na mysl se mi vtírala otázka, zda 450 dětí ve čtyřiadvaceti oddílech dokáži nadchnout a nabídnout jim patřičné vyžití. Pomoc jsem hledala u zkušených oddílových vedoucích, kteří měli opravdovou a nefalšovanou chuť do práce s dětmi.“

Pomoc našla třeba u vojenského útvaru v Uherském Hradišti, během spolupráce navíc navázala skupina družbu s vojáky z Liptovského Mikuláše. „V roce 1985 jsme zásluhou velitele hradišťského útvaru získali dekret s čestným názvem pionýrská skupina Lipták,“ doplňuje ředitelka Šikuly. Při tehdejší náročné práci s 820 dětmi z šestačtyřiceti oddílů a jejich 110 vedoucími a instruktory, úspěšně dokončila v roce 1988 studium učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně a s manželem vychovala dcery Petru a Šárku.

Práce ve skupině Lipták se natrvalo vštípila do její paměti. Když se s některými z bývalých vedoucích občas setká, mohou si společně říci: „I kdybychom ty kluky a holky nenaučili nic jiného, než vnímat a vidět krásu a být dobrými lidmi, podařila se nám dobrá věc…,“ říká bez okolků Srpová. Jedno však ví zcela určitě: mezi dětmi a mládeží, kde je neustále plno života, se cítila a dodnes cítí nejlépe.

Láska k mladé generaci, dětmi z mateřinky počínaje a vysokoškoláky konče, ji v roce 1990 přivedla na Dům dětí a mládeže v Uherském Hradišti. O rok později se stala jeho ředitelkou. Stačila k této funkci jenom ta láska a velice kladný vztah k dětem? „Měla-li jsem se úspěšně zhostit ředitelské funkce, jen láska k dětem nestačila. Musela jsem sahat po učebnicích pedagogiky, umělecké výchovy a podobně. Prostě neustále se vzdělávat,“ svěřuje se Libuše Srpová.

Bylo pro ni samozřejmé, že musí zastat mnoho věcí, být přítomna nejrůznějším akcím na domečku, který si za jejího ředitelování vepsal do svého štítu název Šikula. Zatímco dům dětí, splněných snů a přání navštěvovalo v době jejího nástupu do ředitelské funkce pět set dětí a mládeže, v loňském školním roce jich bylo ve sto deseti kroužcích už třináct stovek. „Kroužky, jakými jsou výtvarný, keramický, jógy, aerobiku, kalanetiky a břišních tanců, navštěvují kromě mládeže i dospělí. Ze strany dětí je největší zájem o výtvarné a keramické kroužky,“ konstatuje ředitelka. Dodává, že výukovými programy přírodovědného centra Trnka, které při DDM Šikula vzniklo před třemi roky, prošlo v uplynulém školním roce 3110 dětí z mateřských a základních škol Slovácka.

Jednoduché podle Srpové nebylo a není hledání a udržení dobrých vedoucích zájmových kroužků. V poslední době chybí obětaví nadšenci, kteří by se chtěli věnovat práci s mladou generací. „Přesto se nám zatím vždycky podařilo sehnat dobré externí pracovníky, kteří jsou našemu domečku a těm, kteří v něm navštěvují zájmové kroužky, věrní,“ říká Srpová.

Na otázku, co považuje ve své dlouholeté pedagogické práci za nejkrásnější, bez zaváhání odpověděla: „Děti. Ty byly mými nejcennějšími partnery. Práce s nimi a mládeží byla smyslem a náplní mého života. Já jsem se jim snažila být dobrým kamarádem. Se všemi jsem si tykala a při setkání říkala, ahoj. Nikdy toho nezneužili a při každém setkání se ke mně chovali slušně. Mám radost z toho, že se ke mně hlásí a na ulici mě nepřejdou bez povšimnutí,“ pochvaluje si ředitelka. Netají se tím, že děti, které prošly její pionýrskou skupinou i domečkem, jsou už dospělí, mají své ratolesti, a ty už navštěvují zájmové kroužky v DDM Šikula. „Ráda budu vzpomínat na ty tisíce dětí, které za toho půl století prošly mýma rukama. Ať už to bylo ve skupině Lipták, na domečku Šikula nebo na letních táborech u nás i v zahraničí,“ dušuje se Srpová.

S trochou nostalgie se rozpovídává o tom, jak ještě se skupinou Lipták jezdila na počátku osmdesátých let minulého století se svými svěřenci na tábory do Bulharska. „Tenkrát to bylo s hradišťskými Psohlavci. Od nich jsem se naučila pořádat zahraniční putovní tábory, které jsme střídali s pobytovými. Když jsem nastoupila na domeček, začali jsme jezdit s malými táborníky pod stany v italském kempu Jesollo. Z důvodu jeho rekonstrukce jsme museli hledat jiný kemp na pobřeží Jadranu,“ objasňuje.

Ten, který ji nejvíce přirostl k srdci, byl v San Francescu. „Tam byla téměř dvě desetiletí naše stálá táborová základna. O některých prázdninách se v ní vystřídaly i tři turnusy dětí a jejich rodičů. Kromě toho jsme pořádali tábory u moře ve Francii, Řecku a Chorvatsku,“ konstatuje Srpová.

Se slzami v očích se svěřuje, že ten letošní desetidenní táborový pobyt s dětmi a jejich rodiči v San Francescu, byl jejím posledním. Nebo že by ji nová ředitelka domečku dala ještě v příštím roce šanci tábor na pobřeží Jaderského moře uspořádat? „To už záleží jen a jen na ní. Domnívám se, že žádný z pedagogických pracovníků Šikuly se do pořádání letního tábora v zahraničí nepohrne,“ uvažuje nahlas zanedlouho již bývalá ředitelka.

Jak se jí bude koncem srpna odcházet po tolika letech působení ve vedoucích funkcích na zasloužený odpočinek?

„Velice těžko. Ale čas se nedá zastavit. Jednou člověk musí i to zaměstnání, které se pro něj stalo posláním a celoživotním koníčkem, opustit. Vím, že domeček Šikula předám do dobrých rukou nové ředitelky a kolektivu, který se mnou pracoval. Věřím, že to, co jsem tu vybudovala, bude pokračovat i nadále,“ říká přesvědčivě Srpová.

Netají se tím, že Ivu Zůbkovou, novou ředitelku Šikuly, která se ujme své funkce prvního září, na šéfování dobře připravila. „Iva už jako patnáctiletá studentka ekonomické školy vedla u mě na skupině Lipták hospodaření a ještě k tomu pionýrský oddíl. Na domečku Šikula začala pracovat o nějaký rok dřív než já. Spolu jsme jezdily na letní tábory a řešily nejeden úkol i problém, který se za ta léta společné práce vyskytl. Já měla představy o tom, že jednou potlačí po mně tu ředitelskou káru dál. Jsem ráda, že se to podařilo,“ říká hrdě odstupující ředitelka, která práci s mladou generací zasvětila celý život.

Sama si jí vybrala a po zásluze za ní byla letos v březnu oceněna Městským úřadem Uherské Hradiště a ministryní školství, mládeže a tělovýchovy. „Děkuji, to se hezky poslouchá. Tomu, co jsem dělala, jsem neříkala jenom práce, ale brala jsem to jako poslání. Věděla jsem, že některé věci se musejí udělat, protože mě zaujaly a zajímaly. Možná to bylo mou láskou k dětem a mládeži, ale někdy i mou zvědavostí, zda se to, či ono, co jsem si předsevzala, podaří,“ říká se skromností sobě vlastní.

Děti, mládež a Libuše Srpová – to byl svazek pevný a trvalý. Pramenil z hluboké znalosti dětské duše, jejích problémů, proher i vítězství. I proto za ní mladí lidé přicházeli se svými nejtajnějšími tajemstvími. Pro mnohé zůstane učitelem jejich života.

„Můj vřelý dík patří mým spolupracovníkům, protože bez nich by Šikula a jeho přírodovědné centrum Trnka, nebyly takovými, jakými jsou dnes. Mému milovanému domečku bych chtěla popřát hodně úspěchů do dalších let a mé nástupkyni, aby se jí práce s mládeží dařila,“ dodala Libuše Srpová.