Oni dva měli společný pokoj a já samostatný…Po večeři asi ve 21 hodin oba odešli na pokoj ještě něco konzultovat. Já jsem ještě asi hodinu vydržel sedět v restauraci při třetím, dobře vychlazeném budvaru. Byl krásný a příjemný večer. Z pokoje okna ve druhém patře jsem chvíli pozoroval skoro už noční ruch zastavujících tramvají a kmitajícího lidu. Jedni spěchali na nádraží, ostatní šli do hotelů (vedle byl hotel Malše) nebo se procházeli. Do toho všeho se v pokoji z rozhlasu po drátě intimně nesla nějaká melodie. Pak jsem usnul…

Probudilo mne ne prozaické ticho časného rána z ulice, ale slabě hrající „dráťák“. I když ještě nevyspalý, snažil jsem se pochopit jakousi „absurditu“ vět vysílaných z rádia. Pak zněla vážná hudba, snad „Má vlast“. Usedl jsem na postel a posvítil lampičkou na hodinky. Bylo za pět minut půl čtvrté ráno 21. srpna 1968. Vyhlédnu z okna, všude relativní klid. Krásné vlahé ráno, v tom se v rozhlase ozve: „Dnes o půlnoci byla naše vlast napadena vojsky Varšavské smlouvy…“ Vyběhl jsem z pokoje a křičel z plných plic: „Lidé, vzbuďte se, je válka!“ Otvíraly se dveře pokojů a ubytování a ještě ospalí hosté zírali na pobíhajícího blázna, který by chtěl asi s někým válčit. „Pusťte si rádio,“ křičel jsem, „jsme napadeni!“ Ještě pár minut trvalo, než každému došlo, co se vlastně stalo. Do půl hodiny byl hotel „vzhůru nohama“. Ale i venek a celé České Budějovice začaly vnímat tuto smutnou a krutou realitu.

Sedli jsme do „šestsettrojky“ a jeli do Nových Hradů, kde jsme měli dva spolupracovníky. Při zapnutém autorádiu jsme nejen poslouchali rady, návody a různá prohlášení k okupačnímu stavu, ale sledovali srocené skupiny diskutujících lidí. Nejen rozzlobených, ale i smutných. V našem závodě na nádvoří se pohybovalo několik desítek pracovníků, z jejichž tváří, úst a očí sršela nenávist, ale i strach a pláč. Náměstek ředitele Ing. M. pronesl k „davu“ několik uklidňujících vět, ač samému do jásání nebylo.

Rozloučili jsme se a odjeli k domovu. Už konfrontací rádia jsme začali sestavovat strategický plán. Navrhl jsem, abychom jeli při jižní hranici s Rakouskem, protože kolem sedmé hodiny ranní zřejmě okupační jednotky zde ještě nemohou být. Jenže. Čtyři jsme byli z okresu Uherské Hradiště a pátý z RK. Náměstek humánně usoudil, že by bylo správné tohoto pracovníka odvézt domů. Dohodli jsme se. Pojedeme z jihu na sever. Řekl jsem. Zastavme se v ČB v hotelu Vltava, kde vlastně ještě máme zaplacenou snídani, a kdoví jak bude dál. Stalo se. Už pod vlivem těchto tragických skutečností by nás obsluhující personál snad nechal vyjíst celou kuchyň. V jedné části restaurace seděli a lamentovali starší lidé. Zjistil jsem, že jsou tu na zájezdu z jižní Moravy, snad z Čejče, nebo Čejkovic? Už si nepamatuji. Řekl jsem jim, že jsem taky krajan, a „blábolil“ jim něco o vlastenectví. Bylo vidno, že jsem je potěšil, nevím však, zda uspokojil…

Přijeli jsme do Mladé Vožice. Bylo potřeba natankovat benzin. Jak tak v zástupu čekáme, přes silnici před čerpací stanicí, už se valí ruské tanky (pardon, sovětské). Žádná silniční pravidla (ano, vlastně fašismus). Vidím už z dálky, jak se jeden tank řítí přímo proti naší tatře. Pamatuji si dodnes ty šikmé oči řidiče z okénka tanku. Jakási nenávist, zloba, či příkaz velitelů? Nebo jen nás vystrašit? Štěstí, že motor běžel a já stačil rychle zareagovat zařazením zpátečky a couvnout o dva metry do zahrádky před domem. V tom místě, kde jsme před pár vteřinami stáli, provedl tank tak prudkou otáčku, že tam zůstal „kráter“ asi 30 centimetrů.

Jeli jsme dál. Proti nám se řítily nespočetné davy vozidel „bratrských“ vojenských jednotek. Mimo jiné, z rádia vyšla upozornění, že v černých vozidlech T-603 jezdí buržoazní oportunisté, která interpretovali velitelé okupačních jednotek svým podřízeným. – Pracovníka našeho ředitelství jsme šťastně vysadili v okrese RK. Celkem v poklidu jsme poobědvali ve Vysokém Mýtě, kde jsem záměrně zastavil, protože zde jsem před pěti lety ukončil základní vojenskou službu. Aniž jsem tušil, že toto moje milované město se stane na víc než dvacet let velkým vojenským okruhem „bratrských osvoboditelů“.
V Litomyšli na náměstí postávalo, ale i pobíhalo mnoho lidí. Zastavil jsem. Všude kolem samá ochota, srdečnost, soudružnost atd. Samozřejmě i hrubé invektivy na adresu agresora, ale i pláč a strach. – Vyzdobené domy státními vlajkami, obrazy tehdejších státních i stranických představitelů. (O těchto rekvizitách se už dále zmiňovat nebudu, bylo to pak na každé dědině.) Nicméně, u jednoho stolu jsme všichni čtyři podepsali prezenční listinu proti násilnému obsazení Československé socialistické republiky. Pak jsem dostal trikoloru, která se připevnila na autoanténu vozidla, a dvojobrázek Svobody s Dubčekem. Ten se nalepil na přední sklo. (Dodnes je mám v dokumentaci svého archivu.)

Cesta k domovu však byla o hodně složitější a problematická, než zde mohu popsat. Jednak pro zdlouhavost popisování všech drobných skutečností. Všude na silnicích se to hemžilo vojenskou technikou a uniformami. Prostě něco jako tak, když ideologický hrdý socialismus si přes noc udělá z lidí apríl nebo blázna. – Přijížděli jsme silnicí k Brnu. U Kuřimi nám stará paní řekla: „Nejezděte přes ten kopec. Zrovna před chvílí tam Rusáci vysadili osádku volhy a vozidlo jim zabavili.“ Náměstek zauvažoval a říká paní: „Co když to vezmeme tady vlevo, přes tu polní cestu?“ Paní říká: „Jó, zkuste to.“ – V tu chvíli jsme nemysleli na škody způsobené zemědělcům ani ekologii. Cesta necesta, podařilo se nám přijet až do centra Brna. Ti tři se utíkali někam občerstvit a já zůstal sedět v autě. Přestože jsem byl už dost unavený, se zájmem jsem pozoroval „rodeo“ mladých motocyklistů s krkolomným poskakováním tandemistů s vlajkami. To vše na protest proti okupaci, i když to vypadalo jako v cirkuse.

Zastavila se u mne jedna paní středního věku a srdečně se optala: „Promiňte, ale vidím značku UH. Zajímalo by mne, jak jste se sem dostal?“ Zírám na ni. „No víte, s manželem jsme před polednem chtěli do Hradiště odjet, ale z Holubic nás vojáci poslali zpět.“ Říkám: „Milá paní, já od čtyř hodin od rána, jedu z ČB téměř přes Pardubice a jsem rád, že jsem aspoň už v Brně.“ Navzájem jsme se politovali a v naději a smutném úsměvu, při jejím odchodu, jsme si několikrát upřímně zamávali. (Ještě dnes bych ji poznal, třebas byla o patnáct let starší.) Kolegové nastoupili a vysvětlil jsem, že přes Holubice ne! Rozhodli jsme se jet přes Tuřany.

Chyba lávky. Jak už jsem uvedl shora, pravidla silničního provozu neexistovala. Tanky, těžká auta, děla, radary a nevím co ještě se ve víru prachu, silou své nadřazenosti, valily sem a tam. Neuvěřitelné. Apaticky jsem zíral zpoza okna auta jako uštknutý hadem. Všímal jsem si tváří lidí za okny svých domků, u některých s bledostí smrtelnou. Beznaděj, strach. Ten jsme měli samozřejmě i my. Davy odvážlivců stály v patřičné vzdálenosti od brutálně projíždějícího agresora. Měli však vztyčené zaťaté pěsti a křičeli pravdivé věty na adresu okupanta! Toho to tak asi zrovna „zajímalo, kdy ideologie podávaná i v malých dávkách rozjitřuje „mozkovnu?“ A pak splnit už jen příkaz velitele – to je emotivní čest. Právě to hrůzostrašné „divadlo hrdým, nenávistným, ale hlavně bezmocným vlastencům připadalo jako pomalá smrt. Síla moci přijela přece do ČSSR zachraňovat socialismus!? Takže byla nutná likvidace antisovětských, antisocialistických, oportunistických, protibrežněvovských, pravicových, liberálních, produbčekovských a bůhvíjakých vykonstruovaných abstrakcí. – Kdo ví, kolik by nás tu tenkrát zbylo, když v ten Den, v tu Hodinu byla celá republika tak spontánně vlastenecky soudružná!? …

No a jak tak stále dlouho a nervózně v autě čekáme a myslíme na svoje rodiny, tanky se valí bez přestání. Tuto tíhu už nevydržel nejstarší člen osádky vozidla, referent mechanizace pan T.. Nepamatuji si už slova, která vzteky pronesl k okupantům. Vyběhl z auta k silnici, kde se valil jen prach a zelenočerné obludy. Byli jsme šokováni. Pan T. vkročil mezi tanky se zdviženou pravicí. Asi všichni tři jsme zřejmě současně zavřeli oči úzkostí. Bylo slyšet jen jakési skřípění kovových pásů o beton. Otevřu oči a co nevidím? Náš kolega stojí snad metr před stojícím tankem a rozčileně diskutuje s tankisty a rozhazuje rukama. Nevím dodnes o čem. Protože byl jediným členem KSČ z našeho vozidla, snad o tom, že je také komunista. V našich očích se však stal hrdinou. Mávl na mne, abych přijel. Tak se stalo, on nasedl a mezi tanky jela v koloně černá šestsettrojka ČSSR. Nejhorší, hrůzostrašný a nejnebezpečnější úsek v naší cestě k domovu přes tuřanské letiště nelze ani popsat. Jen v globálu vysvětlím: nespočitatelné množství těžké techniky valící se všemi směry, přistávající a odlétající helikoptéry, davy vojáků a mraky prachu a nedýchatelných zplodin z výfuků vozidel. Prostě opravdu válečný stav. V tomto mumraji jsem se víc než maximálně snažil soustředit, projet bez úhony touto děsivou skutečností. Jednak z principu odpovědnosti za bezpečnost spolujezdců, ale i svoji. Všichni jsme měli doma rodiny a já byl nejmladší (26). Měl jsem mladou ženu a dvě malé děti. Nechybělo mnoho, kdy nás mohl kdejaký tank beztrestně převálcovat. Taky se štěstím, strachem a mlčením, jsme se touto děsivou linií „probojovali“ do svých domovů. Asi v devět hodin večer jsem sice moc unavený, ale nesmírně šťastný „přistál“ v náručí mojí radostí plačící manželky a dvou dětí. …
Což o to. Ono by to mělo ještě pokračování. Už za pár týdnů začala takzvaná normalizace. Takže jidáš s kačením žaludkem, který se bleskurychle dovedl překabátit, ztratil paměť, že pojem slova „okupace“ jsou fašisté. (A možná mohl být i jejich konfidentem?) – Ta naše povaha česká…

Miroslav Zápařka, Uherský Ostroh