Brežněvovi odmítli pouze Rumuni a Jugoslávci. Středa 21. srpna 1968 změnila život statisícům Čechů a Slováků. Jedním z nich byl i současný zlínský kronikář Jan Lamper (78). Tenkrát byl obchodním ředitelem Československých závodů gumárenských a plastikářských. Pro své odmítnutí okupace přišel o práci a na několik desítek let se stal člověkem druhé kategorie.

Jak na to srpnové ráno vzpomínáte?
Vzpomínám si na ten den velice dobře. Byla středa, běžný pracovní den. Do krásného letního rána nás ale místo budíku vzbudil mručivý bzukot neznámých letadel. Netušil jsem, co to má znamenat. Myslel jsem, že jde o nějaké cvičení. Bylo krátce před pátou, zrovna jsem se holil, když mi ze svitovské centrály zavolali, že nás obsazují Rusáci. Byl to hrozný šok. Nemohl jsem tomu věřit. Nějaké náznaky už sice byly několik týdnů, ale nikdo nevěřil, že by to Brežněv skutečně udělal…

Co jste dělal?
No rychle jsem se oblékl a vyrazil do práce. Bydlel jsem v Malenovicích, a tak jsem cestou do centra v trolejbuse poslouchal své malé přenosné rádio. Lidé stáli všichni u mě, nikdo ani nedutal a napjatě jsme poslouchali zprávy. Vzpomínám si na opodál sedící mladou maminku, jak jen bezmocně plakala. A slz, i mužských, jsem ten den viděl ještě mnoho.

Kdy jste spatřil okupační vojáky?
Přišli v průběhu dopoledne. Do Zlína – tehdy jsme se ovšem už 16 let jmenovali Gottwaldov – přijížděli od Uherského Hradiště. V Otrokovicích ale lidé bleskově změnili směrovky, a tak nakonec dorazili od Fryštáku. Vzpomínám si, jak mě jedno vojenské auto málem smetlo před Zlíňankou. Hlavní stan si Rusové – ve Zlíně byli jenom Rusové – rozbili na radnici. Později jsem se dozvěděl, že vojáci měli rozkaz co nejméně se objevovat na ulicích, aby neprovokovali a zároveň aby je nemohli lidé přesvědčovat, že přijeli neprávem. Ti vojáčci byli totiž zcela zmatení a myslím si, že mnozí vůbec netušili, kde se ocitli.

Měli lidé strach?
Asi ano. Ale především převažoval vztek a bezmocnost. A také zcela neuvěřitelná jednota, kterou jsem pak už nikdy nezažil. Lidé byli úžasní. Ve Zlíně naštěstí nedošlo k jedinému výstřelu. Lidé pouze chodili po ulicích, diskutovali, vylepovali plakáty, podepisovali petice. Vzpomínám si, že během dvou dnů se shromáždilo na 45 tisíc podpisů žádajících odvolání zlínského poslance Aloise Indry. Už v prvních hodinách po okupaci se o něm tvrdilo, že je jedním z těch, kteří Rusáky do Československa pozvali. Nepamatuju se ve svém okolí na jediného člověka, který by s okupací souhlasil. A jestli existovali, tak byli zalezlí doma. Během toho prvního dne docházelo k řadě tragikomických situací. Na mém rameni mi například vzteky brečel náš personální ředitel Josef Konečný. Neustále volal: Jak nám to mohli udělat? Za pár týdnů zcela otočil a později se stal okresním tajemníkem KSČ a jedním z největších normalizátorů na Zlínsku.

Jak dlouho ten spontánní a jednotný odpor vůči okupantům trval?
Několik týdnů. Ale fakt je, že už po pár prvních dnech se začali objevovat první váhavci, kteří už tak rezolutní vůči Rusům nebyli. Pozoroval jsem to i u nás v podniku na poradách vedení. Ortodoxní stalinovci odsuzující celé Pražské jaro a Šikovu ekonomicku reformu byli v naprosté menšině, ale začínali být slyšet a někteří vypočítavci začali tušit, že právě tato linie díky tankům zvítězí.

A začala perzekuce ze strany nových vládců?
To až později. Až od roku 1969. Ale lidé už upadali do obrovské pasivity. Studenty a mládežníky ještě na pár týdnů vyburcovalo Palachovo upálení, ale většina národa už v tu dobu měla strach o chleba. Začalo první propouštění. Do vedení radnic, stranických organizací i podniků se začali dostávat ortodoxní stalinisté a přestávala být sranda. Noví vládci nechali podepisovat prohlášení souhlasící se vstupem vojsk. Za mnou si ani netroufli přijít. Z celého našeho podnikového vedení – bylo nás tam asi 220 – tuhle ďáblovu smlouvu nepodepsalo jen asi šest lidí. Všichni jsme se museli pakovat. Pro mě i mou rodinu začalo dvacetileté období plné ponižování a šikany.

Robert Heč

VŠE o srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy na Slovácku si přečtěte vpravo nahoře v oddíle Související články