„Bylo mně tehdy šest let. Jako kluci jsme se schovávali po různých úkrytech a házeli po projíždějící těžké vojenské technice kamení. Na mou sedmnáctiletou sestru dokonce mířil voják samopalem,“ líčí novinář, jehož rodina nesla vpád vojsk do Československa velmi těžce. „Tanky pohřbily nadějnou myšlenku demokratizace naší totalitním režimem devastované vlasti,“ míní Bogar.

Voják močil na opancéřovaný blatník

Na okupační jednotky si dobře vzpomíná i tehdy osmiletý Luděk Galuška, archeolog Moravského zemského muzea. „Zpoza záclony v domě mé babičky jsme se s ostatními dívali, jak přes Ostrožskou Novou Ves směrem na Ostrožskou Lhotu jely tanky. Jeden z nich naráz zastavil a vyskočil z něj voják, který došel až k našim dveřím a požádal babičku o vodu. Jeho kolega mezitím na opancéřovaný blatník vykonal malou potřebu. To mi utkvělo v paměti, trochu veselá historka z tak smutného dne,“ popsal své zážidky z okupace Galuška.

Historikové i dnešní generace se na srpen 1968 dívají s mírným despektem, hlavně jako na souboj dvou křídel v komunistické straně. S tím nesouhlasí historik Jiří Čoupek.

„Tyto události zasáhly daleko širší spektrum lidí, kteří věřili, že ledy padesátých a šedesátých let se nadobro prolomí a dojde nejen k demokratizaci, ale i k nastolení skutečně demokratického politického systému. Jednalo se třeba o skupiny Sokola a Orla, jejichž členové proti komunismu bojovali a věřili, že po jeho porážce budou moci pokračovat tam, kde v roce 1948 skončili,“ vysvětluje historik. Podle něj stát v kritických chvílích neměl žádné vedení.

„Lidé Dubčekovi, Smrkovskému a dalším nesmírně důvěřovali. Navíc byli skutečně nadšení a odhodlaní k jakékoliv oběti. Jenže národ naráz zůstal bez skutečných vůdců. Schopní lidé byli pozatýkáni a z těch dalších se nikdo neodvážil povstat a něco zorganizovat,“ popisuje beznadějnou situaci před čtyřiceti lety Čoupek.

V době okupace se na odboru kultury Okresního národního výboru (ONV) zformovala skupina, která se angažovala proti komunismu. Jak ale dokumentuje dobový tisk, s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa se nehodlali smířit zastupitelé na žádném ze samosprávných orgánů.

Tajemník a místopředseda hradišťského ONV František Šimčík a Milan Ptáček ve zvláštním vydání Slovácké Jiskry ze dne 22. srpna 1968 vyzývali obyvatele k bezpečnému chování a prokazovali s nimi sounáležitost: „Vážení spoluobčané, obracíme se na vás v těchto pohnutých chvílích, ve kterých se rozhoduje o dalších osudech našich národů s výzvou, abyste zachovali klid a rozvahu, národní hrdost a sebevědomí a nenechali se vyprovokovat k nepředloženým činům, které by mohly mít tragické následky. Držíme se stanoviska armádního generála Ludvíka Svobody, podle kterého se obsazení našeho státu děje bez jeho vědomí a bez souhlasu dalších ústavních činitelů a to je pro nás směrodatné.“

Historikové připouští, že případný násilný odpor projevený československou společností by skončil nepředstavitelným krveprolitím. „Ruská vojska by se nemínila stáhnout a západní mocnosti by nám samozřejmě nepomohly, protože by hrozil střet daleko větších rozměrů. Na druhou stranu spousta konfliktů v minulosti zůstala utopena v krvi. A právě ona krev se v delší historické fázi projeví jako vklad a probouzí v lidech hrdinství, díky kterému jsou schopni bojovat proti nepříteli,“ domnívá se Čoupek.

Sandra Vasková, Michael Lapčík

VŠE o srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy na Slovácku si přečtěte vpravo nahoře v oddíle Související články