Ten se podle jejích slov ihned po okupaci postavil proti obsazení sovětskými vojsky a začal pohotově psát dopisy do ciziny. Minksová popisuje obavy, které všichni členové rodiny to ráno prožívali.

„Měla jsem tři malé děti a strach, že se nám může něco stát. Všichni obyvatelé naší ulice vyšli vzápětí ven, aby se podívali, co se stalo. V té chvíli na nás okupanti začali mířit pistolemi. Můj manžel jako bývalý politický vězeň se proti tomuto spiknutí postavil a ten večer psal do ciziny dopisy,“ vzpomíná pamětnice.

Před domovní prohlídkou ji varovali

Svá psaní směřoval Minks především přátelům, bývalým politickým vězňům a také politickým institucím v zahraničí. Žádal v nich o pomoc a popisoval, jaká tady byla situace a jak byla naše republika okupována sovětskými vojsky.

„Chtěl tomu všemu zabránit. Zpětné dopisy však dostával otevřené. Bylo patrné, že už je někdo četl a znovu zalepil. Nevyhnuli jsme se ani domovní prohlídce, kdy nám v domě zpřeházeli všechny věci,“ vzpomíná Minksová. Dodává však, že byla naštěstí jistou osobou před touto prohlídkou včas varována.

Vybavuje si i další nepříjemný zážitek z prvních dnů okupace, kdy se i přes varování své rodiny vydala v neděli na ranní mši do kostela.

„Po cestách se stále pohybovaly tanky. Já šla úplně sama, když mě zastavil voják a začal na mě mířit samopalem. Neříkal nic, jen stál a díval se. Vojáků jsem se nebála, věděla jsem, že jsou sami zmatení a že jen plní rozkazy nadřízených,“ dodává Minksová k pohnutým událostem z konce srpna 1968.

Sandra Vasková