Rodák z Osvětiman a učitel hudby na strážnické základní umělecké škole se před několika dny vrátil z Brazílie, která mu učarovala natolik, že tam plánuje brzký návrat.

Na čtvrt roku mu poskytlo azyl jedno malé, tak trochu české městečko Bataypora, kde našel nejen místo pro uskutečnění svých snů, ale především přátele z řad českých patriotů.

„Měl jsem velkou potřebu vypadnout z České republiky, někam hodně daleko. Neprožíval jsem totiž zrovna šťastné období a cítil jsem, že musím pryč. Poprosil jsem proto ředitele školy a ten byl tak skvělý, že mi dal roční volno. A tak jsem jel,“ začíná vyprávět svůj příběh Jaroslav.

Na doporučení své kamarádky strávil část svého pobytu v Bataypoře – malém městě s 12 tisíci obyvateli nesoucím název po jeho zakladateli J. A. Baťovi - kde dostal řadu tak trochu filantropských plánů, o kterých ale ještě bude řeč.

Za dobrodružné považuje tak nějak automaticky všechny své výjezdy po světě. Asi nejdobrodružnější zážitek má ale cestovatel z brazilského pralesa, ve kterém nocoval pod stanem.

„To si tak spím, když najednou slyším nějaké zvuky,“ vzpomíná  Jaroslav.

„Otevřu oči, a nade mnou vidím obrovského černocha, jak drží můj batoh. Vždycky spávám s kapesním nožem u hlavy, přece jen, co kdyby. Vzal jsem nůž do ruky, vyskočil a začal na zloděje řvát. Ten se vylekal tak, že pustil batoh, spadl na zadek a po čtyřech se pak pokoušel dostat ven. Naštěstí hned zmizel, ale příjemné to tedy nebylo,“ vzpomíná dnes už s úsměvem moravský dobrodruh.

Po příjezdu do města se cestovatel objednal u honorárního konzula Bataypory Evandra Amarala Trachty, mimochodem vnukem spoluzakladatele města Jindřicha Trachty, rodáka z Kyjovských Žeravic a blízkého přítele J. A. Bati. Ten byl z českého rodáka nadšený. Nejen díky jeho původu (Evandro Trachta nedá na rodnou zem svého otce dopustit), ale především z jeho touhy být nápomocen.

„Co si budeme povídat, tyto národy hodně razí heslo: Všechno v klídku. Mají čas, nikam nespěchají. Že autobus přijel o hodinu později? No, a?,“ říká Jaroslav se smíchem a dodává, že možná i díky klidnému životu bez stresu tam všichni  vypadají mladší než ukazuje jejich skutečný věk.

Konzulovi Trachtovi se zalíbila také Jaroslavova skromnost, šílený cestovatel mu totiž oznámil, že kromě stravy, jakožto host nevyužije jeho žádné jiné nabídky.

„Já v tom velkou skromnosti nevidím,“ krčí rameny Jaroslav. Na svých cestách prý spí zásadně pod stanem, někdy na lavičkách v parku, autobusových zastávkách, prostě kde je možnost.

„Cesty si hradím výhradně z uspořených peněz, a nejinak tomu bylo i při pobytu v Bataypoře,“ tvrdí cestovatel.

Od konzula Trachty dostal peníze jednou, pokryly mu však pouze cestu na autobus v rámci Bataypory, to když jel Jaroslav zahrát místním obyvatelům na housle.

Moravské náměstí i kaplička ze Zarazic

Honorární konzul poté seznámil Jaroslava se svým strýcem, synem Jindřicha Trachty, Dariem, který je v Bataypoře váženým právníkem. Musím říct, že český, respektive moravský odkaz je v Batypoře více než patrný,“ říká Jaroslav. Ve městě podle jeho slov nechybí Moravské náměstí, kopie kapličky ze Zarazic, z Veselí nad Moravou, nebo moravská brána se strážnickým ornamentem.

„Oba Trachtové navíc velmi podporují hudbu a tak se jim zalíbil můj nápad založit hudební školu. Když jsem ostatně panu Evandrovi zahrál na jeho housle, byl jsem hned jeho,“ přiznává strážnický hudební pedagog. Představitelům Bataypory prý zkrátka chyběl nějaký impuls a tím se stal právě cestovatel z Moravy.

Místo výuky si Baťova vnučka chtěla povídat o Slovácku

Dalším vzácným kontaktem bylo pro Jaroslava Cveka setkání s vnučkou J. A. Bati, Dolores Baťovou.

„Paní Dolores je opravdu dáma s velkým D. Žena s mimořádnou úrovní, která tu Baťovskou krev má fakt v sobě,“ říká Jaroslav.

„Celý život bojuje za odkaz a hlavně za docenění svého dědečka, proto byla i moc ráda za letošní státní vyznamenání, které od pana prezidenta obdržel. Její rodina toho zde v Brazílii vybudovala hrozně moc, a to si zaslouží respekt,“ konstatuje Jaroslav.

Vnučka J. A. Bati se na čas stala i Jaroslavovou žačkou při hře na housle.

„Jenže výuka se vždycky strhla k vášnivé debatě, takže jsme se toho zase tolik nenaučili,“ přiznává s úsměvem osvětimanský cestovatel s tím, že je ale moc rád, jací se z nich obou stali dobří přátelé.

Spolupráce s místními se vyvíjela víc než dobře. Od honorárního konzula dostal Jaroslav k dispozici opuštěnou budovu. Vyklidil ji a udělal z ní improvizované kulturní centrum, kde aktuálně probíhají hudební kurzy.

„Mým snem a také plánem do blízké budoucnosti je, aby zde byla hudební škola,“ přeje si slovácký učitel. Vybudování centra hudby ostatně nebylo jeho jediným tamní počinem.

„Nechápal jsem, že v Bataypoře nemají divadlo, kino, prostě žádné kulturní stánky. Veškerá kultura se tam odehrává v kostele. I u nás v Osvětimanech máme kino, všelijaké kulturní akce. Když chtějí do tamní obyvatelé do biografu, musejí cestovat 250 kilometrů daleko. Děti tam nemají vyžití téměř žádné, většinou sedí doma u internetu,“ říká cestovatel.

Kino, bramboráky i české buchty

Tohle pole neorané musí pryč, pomyslel si Jaroslav a začal konat.

„Poprosil jsem pana Evandra, jestli by neměl nějakou promítačku. Když mi ji pak vítězoslavně přinesl, udělali jsme z jedné místnosti v budově české kino,“ usmívá se Jaroslav.

Hned také vzpomíná, jak promítal mimo jiné jeho oblíbený film Lidice s portugalskými titulky, který prý ale místními příliš pochopený nebyl. „Téma druhé světové války není totiž pro Brazilce nijak zásadní,“ říká.

Co u Jaroslava moc nehrozí, to je relax a lelkování.

„Nejsem plážový typ, nevydržel bych ležet déle než deset minut. Musím prostě pořád něco dělat,“ přiznává svou aktivitu.

A tak dělá. Kromě budování hudební školy, kina a jiných kulturních činností třeba naučil péct obyvatele Bataypory typické bramboráky, české buchty, rohlíky a chleba.

„Byli nadšení, tam totiž pečivo příliš nenajdete,“ tvrdí Jaroslav.

Do Brazílie se Jaroslav Cvek hodlá vrátit po Novém roce.

„V lednu se tam chystám opět na čtvrt roku. Pochopitelně zavítám i do Bataypory, musím tam dodělat tolik věcí! Pan Trachta mě sice přemlouvá, abych k nim jezdil dvakrát do roka, ale já zvládnu jen jednu cestu. Chci totiž poznat i jiné části Brazílie,“ říká cestovatel z Osvětiman.

Úkolů má ve městě skutečně více než dost. Mimo jiné třeba založit česko-brazilskou kavárnu, pořádat kurzy angličtiny (místní používají výhradně portugalštinu) a především realizovat studentský projekt výměnných pobytů.

„Mám toho v plánu spoustu, vím, ale to s místními zvládneme. Na Batayporu nejde zapomenout. Ze všeho nejvíc se tam těším na svou druhou rodinu. Paní Dolores i rodinu Trachtových. Ve dvaceti jsem přišel o maminku. Pocházela ze Slovenska, byla to taková divoká krev. Paní Elsa, manželka Daria Trachty, žena s neuvěřitelnou energií, mi ji ve spoustě věcí připomíná,“ přiznává Jaroslav Cvek závěrem.

Vizitka: Jaroslav Cvek se narodil 4. 9. 1986 v Kyjově. Vystudoval konzervatoř v Kroměříži a konzervatoř na VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Na strážnické ZUŠ vyučuje hru na housle a komorní soubory. Procestoval USA, Japonsko, Ukrajinu, Skotsko, a řadu dalších evropských zemí.