Nejvíc jsem ale dychtila po pohlednicích vonících dálkou. Po pohlednicích, jejichž prostřednictvím bych viděla místa, která ještě neznám.

Jak šťastná jsem bývala pokaždé, když jsem do té krabice ukrývala pohlednici znázorňující tajuplný hrad, honosný zámek, zříceninu starobylé stavby, vysoké palmy, pozorující západ slunce, nebo moře plné delfínů. Představovala jsem si, že by vyskakovali nad hladinu a já bych jim nadšeně mávala na pozdrav.

Jednou tatínek přinesl domů pohlednici, na které byl kamenný domeček stojící uprostřed modrých závějí rozkvetlých levandulí. V úžasu jsem hleděla na tu poklidnou scenérii a tiše se podivovala, kde může člověk takovou nádheru spatřit na vlastní oči. Zvědavě jsem si přečetla slovo napsané velkými tiskacími písmeny: PROVENCE.

Začala jsem snít o tom, jak se v těch závějích procházím a ze štíhlounkých rostlinek s modrými kvítky trhám kytici, kterou dám mamince. Pak bychom tu kytici mohly usušit, ze lnu ušít malinké polštářky a tou na malé kousíčky rozdrobenou voňavou bylinkou je naplnit a provonět jimi celý dům.

Často jsem si představovala, jak úžasné by bylo z okna pokojíčku mít dennodenně výhled na moře, mít možnost se v něm v parném létě koupat tak dlouho, dokud se mi na peřinkách prstů neudělají varhánky, a pak ze žlutého písku až do večera lovit mušličky a hlaďounké kamínky.

Později jsem se v hodinách matematiky místo počítání rovnic o dvou neznámých ocitala jako mávnutím kouzelného proutku na plážovém lehátku pod slunečníkem z listů kokosové palmy nebo jsem se jen tak procházela po širokém boulevardu oblečená jako pravá francouzská dáma. Ovšem v hodinách zeměpisu jsem byla žákyní velmi pozornou. Zvlášť tehdy, když nám paní učitelka povídala o státech, jejichž břehy omývá moře nebo oceán, o zemích, kde rostou citrusy, vinná réva, olivovníky nebo kokosové a datlové palmy a na svazích kopců a hor se pasou ovečky a kozy.

Až jednou přišla řada na Francii a já jsem v učebnici nalistovala obrázek rozkvetlých levandulových polí. „Provence,“ vydechla jsem nevěřícně. Přístav Marseille, Avignon s papežským palácem, antické divadlo v Orange, amfiteátr v Arles a Nîmes, turisty vyhledávaná Nice na Azurovém pobřeží. Do paměti jsem si vrývala každou větu. Oči neustále zabodnuté do mapy Evropy právě do míst, kde má jeden ze dvou jižních cípků obrovské hvězdice imaginární výhled na botu na podpatku.

Dodnes netuším, proč můj pohled utkvěl pokaždé na tomto místě. A z podrobnější mapy už čtu názvy měst: Monaco, Menton, Nice, Antibes, Cannes, Grasse, Saint Paul de Vence. Teda, taková krkolomná jména. Jak se asi čtou správně, po francouzsku? Ach, mít tak možnost to prověřit přímo na místě…
Před dvěma lety jsem zatoužila obdivovat nejrůznější umělecká díla na výstavách, expozice v muzeích, vypravit se do opery nebo zajít na koncert.

Zatoužila jsem po toulkách přírodou a po poklidných nedělních odpoledních strávených ve stínu úzkých kamenných uliček středověkých vesniček a měst. To vše ve Francii, v Provence, která byla odmalička mojí vysněnou krajinou.

Pak jsem jednoho chladného červnového rána roku 2007 nastoupila do autobusu na lince Prostějov–Brno–Praha –Nice. Scenérie za oknem se stále víc a víc lišila od krajiny mého domova a moje srdce začínalo bít na poplach. Když jsem druhého dne brzy ráno dorazila do Nice a s třesoucími se koleny vystoupila z autobusu, zarazilo mě téměř hrobové ticho a vylidněné ulice kolem nádraží.

Ovšem o několik desítek metrů dál, za jízdy po nejrušnějším boulevardu Nice, zvaném Promenade des Anglais, po kterém kolony aut proudí ve třech až čtyřech jízdních pruzích v obou směrech, jsem se náhle cítila jako Alenka v říši divů.

Já, děvčica z malé dědiny na Slovácku, zvyklá řídit auto na trase Topolná–Uherské Hradiště–Staré Město a zpět, že bych v tomto neskutečném hukotu a změti dopravních značek s nápisy, kterým vůbec nerozumím, měla sedět za volantem osobního automobilu a účastí na silničním provozu také přispívat svou troškou do mlýna? Nikdy!

Moje chmurné myšlenky se začaly rozptylovat, až když jsem bludištěm nadjezdů, podjezdů a zatáček opustila ruch velkoměsta a před očima se mi postupně začala objevovat krajina poklidného francouzského venkova.

Při pozdní snídani na terase s výhledem na řadu vzrostlých pinií si poprvé máčím v misce s kakaem pravý francouzský croissant a pak uždibuji z dlouhatánské štíhlé bagety a přemítám, co se asi doma v Topolné chystá k sobotnímu obědu. Pozdě večer poprvé usínám v masivní starosvětské posteli s květinovým motivem vyřezaným do mahagonového dřeva a tuším, že ještě několik dní mně bude trvat, než si uvědomím, že toto není dívčí snění, ale realita.

Pavla Krystýnová