Po příjezdu netrvalo dlouho, abych si uvědomila, že se neocitám v dívčím snu, ale v realitě, se kterou se ve svém novém bydlišti budu každodenně potýkat při péči o čtyři malé děti vyrůstající v anglicky mluvící rodině.

Biot, kde jsem především díky dětem denně zažívala úsměvné i nervy drásající momenty, se za tu dobu stal mým druhým domovem, a proto jsem jednoho deštivého dopoledne, pro Provence tolik netypického, sobeckou úvahou došla k závěru, že se o něm sluší začít vyprávění na speciálním místě, místě pro Biot typickém. Ne sedět před kompjutrem v tmavé kanceláři, která vyvolává místo inspirace tak leda deprese.

A tak jsem se v tom pošmourném ránu vypravila na místo působící jednoduše opravdově provensálsky, do Le Mas des Orangers, domu pomerančovníku, v jehož podkroví usedám do proutěného křesla k šálku čaje. Tento, podle mého mínění, z celé vesnice nejkouzelnější kamenný domeček, dostal své jméno podle pomerančovníků, jimiž zde byly v minulosti přímo poseté okraje cest.

V místnosti s nízkými stropy z prastarých dřevěných trámů, kterou bych s nadsázkou nazvala malinkou tržnicí s výběrem toho pro Provence nejtypičtějšího, je kromě olivového oleje, levandulového medu, přírodních esencí a sypaných čajů z celého světa k dostání jeden velice neobvyklý produkt, který jsem na pravé provensálské tržnici zatím nezahlédla.

Řeč je o octu, ale ne tak ledajakém a už vůbec ne takovém, z jakého my doma na Slovácku připravujeme zálivku na hlávkový salát nebo nálev na nakládané okurky a zeleninu.

Tento, nazvěme jej třeba biotský ocet, je ve skleněných lahvích k dostání hned v sedmi delikátních příchutích a odlišných barvách. Ocet s exotickým ovocem je vhodný k rybě, zelené jablko s medem nebo hruška s vanilkou zase k různým masům. Malinová nebo fíková příchuť se používá třeba na už zmiňovaný hlávkový salát nebo, jak mně poradil majitel obchodu, klidně na čokoládový koláč. Fantazii se prý ve francouzské kuchyni meze nekladou a je potřeba experimentovat.

No jo, ale kde mám na ty kulinářské experimenty brát čas, když jsem místo toho nucená jezdit autem, jak by mamka po našem řekla, hore důle? Ano, toto je naprosto přesné označení situace.

Biot je totiž vystavěný na kopci s geologickým podložím z epochy třetihor a v případě, že bydlíte v části Biotu směrem na Valbonne a chcete se dostat z parkoviště v centru vesnice domů, musíte absolvovat bezmála kilometrovou okružní jízdu z kopce dolů do údolí a opět do toho samého kopce nahoru, abyste konečně slavnostně projeli kolem vjezdu na parkoviště.

A to všechno kvůli jedné záludné jednosměrce, která tomuto několikapatrovému parkovišti vévodí. Uličky jsou totiž příliš úzké na to, aby se zde vyhnula dvě auta.

A teď si představte, že zaparkujete na tomto parkovišti a jdete na poštu poslat pár dopisů. Vše vyřídíte a v horkém letním dni míříte s okýnky dokořán k domovu a těšíte se na pohodu ve stínu borovice. Jenže dříve než minete ceduli značící vjezd na parkoviště, uvědomíte si, že jste zapomněli koupit bagetu a hlávkový salát k rybě k večeři. To je k vzteku! A teď zase zaparkovat a absolvovat okružní jízdu celou znovu! Ano, i takto úsměvně se dají trávit dopoledne na slunném provensálském venkově.

Ovšem upřímně, daleko příjemnější je procházet se úzkými uličkami historického centra, Francouzi nazývaného „vieille village“ (stará vesnice), obdivovat vysoké domy přilepené jeden na druhém a hlavně zhluboka dýchat. Teda v případě, že nejste alergičtí na prací prášky a aviváž. Na šňůrách táhnoucích se pod okny domů totiž neskutečně krásně voní vyprané prádlo. Je to jedna z vůní, kterou zřejmě člověk tak intenzivně nepocítí nikde jinde než v Provence. Jak by ne, když se používá pravé marseillské mýdlo a aviváže s vůní provensálských bylinek a květů. I ty patří mezi maličkosti, které spolehlivě vykouzlí na tváři nejednoho milovníka Provence široký úsměv.

Pavla Krystýnová