Potvrzuje to i osmašedesátiletá Marie Václavínková, jejímž koníčkem se stalo sběratelství dětských a loutkových kočárků, panenek, dobových hraček, kolíbek a starých fotografií, časem už mírně zažloutlých.

Zatímco někteří lidé přicházejí ke svým zálibám už v dětství, třeba sbíráním známek, obalů od čokolád nebo žvýkaček, paní Václavínková našla lásku ke sběratelství až ve zralém věku.

Související Výstava zavede návštěvníky od kolébky ke kočárkům

Marie Václavínková vlastní bohatou sbírku historických kočárků, panenek a hraček. Prezentuje se jí v Huštěnovicích.

„Základem mé sbírky byl košatinový kočárek, kterému se lidově říkalo ,kukaně´. Když před dvanácti lety jedna z dcer čekala miminko, dali jsme si inzerát, že košatinový kočárek bychom pro něj rádi koupili," listuje ve vzpomínkách Marie Václavínková. Na inzerát dostala čtyři kladné odpovědi a všechny čtyři kočárky koupila.

„Jeden putoval na chatu, druhý zůstal doma a další dva dostaly moje dcery. A to byl vlastně počátek mé sbírky kočárků," svěřuje se Václavínková. Netají se tím, že v košatinovém kočárku, který pěkně načančala, vozila po Otrokovicích a Zlíně svoje vnoučata. Lidé se u kočárku z roku 1930 zastavovali, obdivovali jej, zavzpomínali si na časy, kdy v podobné košince či ještě modernějším také vozili své ratolesti. Nabízeli jí další kočárky. Pouze jednou se paní Václavínkové někdo zeptal, zda v té ,košatinové kukani´ nerozváží po městě letáky.

„Košatiny, které měnily svůj tvar, se vyráběly od roku 1930 až do roku 1964, tedy nejdéle v kočárkovské historii. Ten nejstarší košatinový kočárek je vyroben z přírodního proutí, další jsou už z proutí umělého," objasňuje jejich vývoj sběratelka.

„Původně měly být košinky určeny pro majetnější rodiny, protože jejich cena se vyšplhala na 957 korun. Ale nestalo se tak," podotýká Václavínková, která před odchodem do penze pracovala jako administrativní pracovnice.

Stejně jako všichni sběratelé musí svému koníčku věnovat dost ze svého volného času, mít potřebné prostory k uložení sbírky a také větší či menší finanční prostředky. „V některých starožitnictvích nemají panenky moc udržované," ťala do živého sběratelka. „Když panenky koupím, musím jejich šatičky vyprát a vyžehlit, umýt jim vlásky šamponem a kondicionérem," zasvěcuje Václavínková do tajů svého koníčka.

A tak jí péče o všechny ty historické exponáty, stovku kočárků, stejný počet panenek různých velikostí, kolébky, medvídky a hračky zabere spoustu času. Zvláště před tím, než je někde vystavuje. „Kočárky je potřeba přeleštit leštěnkou, panenky umýt, vyprát jim šatičky a tak bych mohla o jejich přípravě do expozice vyprávět dál. Ke každému exponátu přistupuji s velkou úctou," líčí Václavínková.

Její sbírka obsahuje na sto historických kočárků z let 1896 až 2002, stejné množství panenek a velké množství dobových hraček a neustále se rozšiřuje. „Všechny peřinky do kočárků, kolíbek a postýlek si šiji z dobových materiálů ručně, protože šicí stroj nemám," prozrazuje s pousmáním sběratelka, která svou sbírku dlouho ukrývala za zdmi rodinného domu, na chatě nebo u dcery v obci Žlutava.

„Město Otrokovice mně vyšlo vstříc a pronajalo mi bezplatně místnost, kde můžu mít kočárky a další exponáty uloženy v době, kdy nejsou zrovna na nějaké výstavě," dodává s povděkem sběratelka.