Zkušená Markéta Janíková mě vedla hezky za ruku, vysvětlila mi každý detail a pořád dokola mě uklidňovala, že to zvládnu, což je dobré slyšet. Pak musím vzpomenout Toma Chrástka. Zažil jsem už v rádiích a v televizích zvukařů hodně.

Někteří seděli se sluchátky a mlčeli, jiní měli potřebu pořád někomu radit a pak byli i takoví, které ta práce jako by obtěžovala. Ne tak Toma. Před vysíláním jsem pro posluchače natáčel vzkazy a mnohokrát jsem odbíhal z režie, kde Tom seděl, k mikrofonu a zase zpátky a stále jsem nebyl s výsledkem spokojený. Tom ale ochotně točil další a další verze a já jsem měl radost z toho, že jej práce baví, což se hned tak nevidí.

Před samotným vysíláním jsem dostal svoji roušku z nanovlákna s logem Českého rozhlasu a dokonce i svůj vinšus, což je molitanová ochrana mikrofonu, na kterou trochu při mluvení samozřejmě prskáte. Je to moudré a nenapadlo mě, že i na to se v rozhase myslí. Kdybyste měli totiž nedejbože koronavirus, tak byste jej na vinšusu zaručeně přenechali dalšímu moderátorovi a už by byl malér na světě.

A pak začalo vysílání. Ondřej Strachota mě ve zprávách moc pěkně uvedl, Pavel Vacek, zmiňovaná Markéta Janíková, Jarka Barboříková i Věrka Hotařová mě dojemně zdravili v příspěvcích, přes maily mi posílali kromě přátel hezké vzkazy i editoři Anička a Radek (to jsou důležití lidé, kteří rozhodují o tom, co se bude vysílat), generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral i kolega Honza Čenský mi drželi palce na dálku přes telefon a já jsem si připadal jako ten nejopečovávanější moderátor na světě.

Benefiční košt Charity Uherský Brod
Brodská Charita dostala značku CZECH MADE, jako první neziskovka

Mluvil jsem pak jak nejlépe jsem uměl a měl jsem pocit, že jde všechno tak, jak má jít, a bylo mi božsky. A po hodině přišel Ondra zase a zase četl zprávy a vtom se to stalo. Během jedné důležité informace o někom, koho nemám rád, ba co víc, úplně ho nesnáším, jsem se začal ve studiu chytat za hlavu a dělat posunky, které si můžete dovolit jen mezi kamarády, a já jsem Toma, který seděl za mixážním pultem, a Ondru už za své kamarády považoval.

Nato se ale ozvalo syknutí a po něm Ondra přes zuby procedil větu, u které mi zatrnulo: „Jsou tady kamery.” A já jsem se zastyděl, protože jako správný rozhlasák musím být nestranný a nikdo nesmí vědět, co si o politicích myslím. A tak jsem si udělil dobrovolně trest přiznat se k tomu, což teď činím, a k tomu musím desetkrát bez chyby říct jazykolam

„nejkulaťoulinkatější kulička”. To se člověku hned tak nepodaří a já tak zase spadnu nohama na zem, abych si o sobě moc nemyslel.

Ale i tak se na předposlední víkend v březnu moc těším, protože budu vysílat v Českém rozhlase Zlín zase a se všemi jmenovanými se opět potkám, a to je vám věc! Příští středu vám prozradím, co jsem si do vysílání připravil, ale teď už se rozloučím a jdu na tu kuličku.

Josef Kubáník